Škorpil: Dotyky a spojenia 2024 (úterý 25.6.)

Slovenské národné divadlo: Čaute!
Divadlo Petra Mankoveckého: Amatéri
Spišské divadlo: Šeptuchy

Tři představení za den nejsou na festivalu nijak mnoho, ale když v martinském údolí obklopeném vysokými horami panují tropické teploty, může jít o zážitek celkem vyčerpávající.
První festivalový den začal v třídě místního gymnázia, kde svou „classroom play“ Terezy Tursinové Čaute! uvedlo Slovenské národné divadlo. „Nejsem cílovka“ už tu bylo opakovaně definováno jako specifická výmluva, ale tentokrát jde o holý fakt. Kristóf Melecsky s Alexandrou Lukáčovou rozehrávají v režii Roberta Rotha a v těsné blízkosti diváků bez jakékoli podbízivosti se kultuře a vyjadřování náctiletých příběh rozvíjející na malé ploše čtyřiceti minut témata domácího násilí, deprese a psychologické péče. Pro mne byl nejdůležitější apel na destigmatizaci a empatii. Ale co si z inscenace odneslo přítomné studenstvo, se odhadovat neodvážím.

Obdobně si nejsem moc jist, cosi kdo odnesl z inscenace textu Lenky Garajové Amatéri v režii Šimona Ferstla a provedení Divadla Petra Mankoveckého.

I ona se zaklíná zpodobněním pocitů současné mladé až střední generace a to vykreslením budoucího (anti)utopického světa, který ovládla AI, všichni jsou svobodní, mají nekonečné možnosti a spoustu volného času a je tedy snad jasné, že musí být šťastní. Nebo snad ne? Inscenace je výrazně pohybově až tanečně stylizovaná (choreografkou je Stanislava Vlčeková), což působí velmi efektně v kombinaci s volným pohybem diváků po hracím prostoru, ale samotná témata inscenace se mi zdála spíše povrchně nahozená a ke své smůle až příliš brzo čitelná a pak jen opakovaná a nerozvíjená. Uvedení v CO krytu (tedy pro falloutery: vaultu) pod místním obchodním centrem tak bylo bohužel nejsilnějším zážitkem představení.

Šeptuchy Spišského divadla jsou adaptací stejnojmenné knihy Aleny Sabuchové, která se odehrává v polském regionu Podlasie na přelomu tisíciletí a jejíž titulní hrdinky jsou obdobou žítkovských bohyní. Adaptace Lucie Mihálové a režie Mariany Luteránové, však magický kraj kde se zjevují mrtví a šeptuchy se věnují bílé i černé magii, nakonec využívají jen jako pozadí a čím dál více vykreslují snad až poněkud ohrané současné vesnické drama ve stylu těch méně povedených filmů Bohdana Slámy. Počáteční ironický kontrast moderního a archaického se postupně vytrácí a navrch získává dojemný příběh dvou kamarádek. Inscenace zajímavě pracuje s náznakem a jevištní zkratkou, ale zároveň bohužel dává nepříjemně často prostor různým „rázovitým figurkám“.

stránky festivalu zde
o festivalových inscenacích budu více psát v SADu 5/24