Mikulka: Letní Letná 2024 (Surnatural Orchestra & Cirque Inextremiste - PIC)

Když reklamní slogany uvádějí v případě inscenace PIC na prvním místě hudebníky, zcela to odpovídá zásluhám, které má těleso zvané Surnatural Orchestra. S trochu krutosti se dá dokonce dodat, že nebýt hudby, byl by to poněkud zbytečný večer: zbývající účinkující, artisté a klauni z Cirque Inextremiste, se nijak zvlášť nepředvedli.

Osmnáctičlenný orchestr (sestávající převážně z dechařů), vyluzoval intenzivní, skučivou a záměrně nepříliš libozvučnnou hudbu, kterou nicméně bylo nefalšovaně zábavné poslouchat a vlastně i pozorovat. Muzikanti si totiž rozhodně nic neulehčovali. Na začátku hráli absurdně namačkaní na miniaturním jevišťátku, pak se rozptýlili porůznu do prostoru, často troubili v pohybu, občas v závěsu vzhůru nohama v kopuli šapitó nebo naopak poskládaní pod trampolínou. A to všechno v komplikovaných aranžích, navíc téměř bez odposlechů.

Jenže co je to platné, když pozoruhodná hudba doprovázela představení tak řídké, že jsem to snad ještě na Letní Letné nikdy nezažil. Neustále se něco zdlouhavě chystalo - a pak se nestalo skoro nic. Respektive se stalo něco, co ve srovnání se zdejšími standardy skoro nestojí za zmínku. Neoslnil ani krátký výstup hostujícího trampolinisty, který nouzově nahradil původního člena souboru (jak jsme se dozvěděli v proslovu na konci představení). O něco málo lepších bylo pár pokusů o žertovné výstupy se zapojením diváků, ale o nic světoborného tu také nešlo - pomyslnou laťku si tahle inscenace nastavila tak nízko, že se dala docela pohodlně překročit i bez oslnivého komediantství.

Jediná pasáž, která naplnila artisticko-divadelní parametry, jaké jeden od hvězdných hostů Letní Letné automaticky očekává, přišla až v úplném závěru. Odstartovalo ji překvapení, když děkující se artistku doslova zaklapnula padající trampolína. Načež následovala hezká poetická scéna s malým letadélkem zvolna kroužícím kolem hlavního žertéře (jenž tento výstup již v průběhu představení kontrastně připravoval několika záměrně neúspěšnými akcemi s létajícími objekty). „Když ho dokáži chytit, všechno dobře dopadne“, prohlásil. Samosebou, že se mu letadélko nakonec vrátilo do ruky, a vlastně to tak svým způsobem opravdu všechno dobře dopadlo. Jenže málo platné, k naplnění rčení „konec dobrý - všechno dobré“ bylo v případě PIC hodně, ale opravdu hodně daleko.

více zde
foto František Ortmann