Dubský: Hekuba, ne Hekuba (Comédie-Française, Festival Divadlo, čtvrtek 12.9.)

Vzhledem k tomu, že pětihodinová délka berlínské inscenace Extinction mě trochu děsila, zvolil jsem si na úvod letošního ročníku plzeňského festivalu druhé uvedení inscenace Hekuba, ne Hekuba proslulého souboru Comédie-Française. A vlastně mě celkem překvapilo, o jak klasickou činohru se jednalo. Režisér a ředitel Avignonského festivalu Tiago Rodrigues v ní zkombinoval nepříliš hranou Eurípidovu tragédii s aktuálním tématem podfinancované ústavní péče, přičemž ho inspiroval skutečný případ zanedbání péče o postižené, který se stal v Ženevě.

Musím říci, že si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl inscenaci, která by byla tak výrazně postavená na slovu. Tomu je podřízena už scénografie, obsahující pouze jeden dominantní prvek, kterým je velká socha feny na piedestalu. Jinak už je na scéně jen nezbytný mobiliář sestávající z několika stolů a židlí, veškerá pozornost je tak upřena na herce. Ti plynule přecházejí mezi úryvky z antické tragédie a scénami vyšetřování případu týrání v pečovatelském ústavu, který se dotkl autistického syna herečky Nadii (představitelky Hekuby), zároveň často vystupují z rolí a po vzoru antického chóru komentují dění i myšlenkové pochody postav.

Kombinace obou rovin hry nepůsobí násilně, přičemž ta aktuální je postupem času akcentována stále víc. Elsa Lepoivre je v roli Nadii konfrontována s nefungujícím systémem, který umožnil dlouhodobé týrání handicapovaných dětí. Snahou většiny zainteresovaných je spíše zamést problém pod koberec než ho vyřešit, selhání jednotlivců se omlouvají selháním systému a to zase nedostatkem financí. Lepoivre není ale jen bojovníci proti nespravedlnosti, hraje zároveň pochybující matku, v níž klíčí pocity viny, že se rozhodla dát syna do ústavu. Sama by péči o něj těžko zvládala, přesto je její rozhodnutí jistým druhem společenského stigmatu.

Vedle představitelky hlavní role zaujmou i ostatní herci, kteří dokáží do tíživého tématu vnést nadhled a na některých místech inscenaci nenásilně odlehčit. Přesnou práci s timingem replik a využitím ironických komentářů předvádí hlavně Denis Podalydès, jenž hraje Prokurátora a Agamemnóna.

Záplava textu skýtá nebezpečí, že by se mohla stát pro diváky ubíjející, naštěstí práce se slovem je jednou z hlavních devíz francouzských herců, takže moji pozornost si inscenace udržela až do konce.

LUKÁŠ DUBSKÝ

foto festivalový web
více zde