Dubský: Hrozny hněvu (Horácké divadlo Jihlava)

Adaptací románu Johna Steinbecka Hrozny hněvu pokračuje jihlavské divadlo v trendu náročné dramaturgie, které se v posledních sezonách vytrvale věnuje. V režii Ondřeje Štefaňáka tu ovšem vznikla inscenace divácky dost nevstřícná.

Přes osmdesát let starý román přitom neztratil punc aktuálnosti. Farmářská rodina Joadů je kvůli neúrodě způsobené dlouhotrvajícím suchem nucena prodat pozemky a vydat se za prací z Oklahomy do Kalifornie. Náročná cesta má tragické důsledky, zemřou během ní prarodiče, rodina se několikrát rozhádá, po příchodu do „země zaslíbené“ navíc Joadovi zjišťují, že dobře placená práce byla jen iluzí a v novém státě nejsou vítáni. Paralela se zcela současnými tématy jako klimatická krize a ekonomická migrace je zřejmá, z hlediska výběru titulu se tedy zdá, že jde o trefu do černého.

Samotné zpracování je ale problematické, osobně mě začalo silně expresivní pojetí téhle road movie iritovat už asi po deseti minutách. V ukřičených scénách se ztrácí nadhled a ironie, o které se inscenace místy pokouší. Příliš nepomáhá ani neustálé čarování s meotarem a projekcemi, které spíš jen odvádí pozornost, než aby někam posouvalo výpovědní hodnotu inscenace.

První půlka představí farmářskou rodinku v dost nelichotivém světle, v chování jejích členů se cynismus mísí s buranstvím, divák si k nim těžko najde cestu. Předpokládám ale, že se jedná o režijní záměr, aby ve druhé polovině vynikla proměna v oběti nehumánního mechanismu fungování sběrných táborů, v nichž nově příchozí končí. Alespoň u táborových scén se konečně podaří vyvolat více emocí, takže varování před ztrátou lidskosti ve vztahu k ostatním nevyznívá úplně do ztracena.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více informací zde
foto Igor Stančík