pátek 25. října 2024

Dubský: Zřít do tmy [oidipus] (Východočeské divadlo Pardubice)

Pardubické divadlo na své komorní scéně uvedlo v české premiéře současnou variaci na oidipovský mýtus, který pro berlínskou Schaubühne a jejího uměleckého šéfa Thomase Ostermeiera napsala dramaturgyně této scény Maja Zade.

Hru pojala jako vztahové rodinné drama odehrávající se v luxusní vile v Řecku, kde jsou na dovolené čelní představitelé rodinné firmy, která právě řeší problém: její havarovaný kamion pravděpodobně způsobil ekologickou katastrofu. Začátek inscenace režiséra Adama Svozila vypadá slibně – je rozehrán mezigenerační střet mezi bratrem majitelky firmy Robertem (Josef Pejchal) a jejím o generaci mladším přítelem Michaelem (Štěpán Pospíšil). Zatímco mladý konzultant cítí zodpovědnost za škody na životním prostředí a chce je řešit, protřelý manažer firmy by nejradši celou věc zametl pod koberec.


Na rozdíl od Sofoklovy předlohy staví Zade do centra pozornosti šéfku firmy Christinu (Martina Sikorová), jejímž předobrazem je antická Iokaste. Na jejím příběhu a na chování mužských postav k ní lehce nakousne téma nerovného postavení žen, když ji Robert a Michael v zásadních rozhodnutích ohledně firmy obcházejí, ačkoliv je formálně jejich nadřízená. Oba ji také svým způsobem naznačují, že ve vedení firmy nemá co pohledávat (Robert přímo a neomaleně, Michael v náznacích a korektně). Právě výkon Sikorové, jejíž Christina trpělivě zkoumá svou novou životní roli a snaží se vymanit z pozice ovládané osoby, do níž ji uvrhlo soužití s tyranským manželem, patří k největším kladům inscenace.

Problém ovšem nastává, když se do hry začínají dostávat oidipovské motivy. Nejprve si Michael (rozuměj Oidipus) uvědomí, že to byl vlastně on, kdo způsobil nehodu kamionu, při níž zahynul i bývalý manžel Christiny a šéf firmy. K tomuto poznání ho dovede pouhá zmínka o červeném vozu, při které mu docvakne, že on sám byl jeho řidičem. Vzhledem k tomu, že nehoda musela být po mnoho týdnů v centru jeho pracovních povinností, působí takové prozření jako značně přitažené za vlasy. Po přestávce pak vykonstruovanost zápletky graduje, jelikož je samozřejmě třeba dostat do hry i motiv incestu.


Podle citátu v programové brožuře měla autorka radost, že i Sofoklovu zápletku „lze dnes ztvárnit psychologicky uvěřitelným způsobem, aniž by vám to celé připadalo absurdní“. No nevím, osobně mi přišlo, že některé scény ve druhé půlce představení měly až montypythonovské rozměry. V antické tragédii, kde je vše řízeno osudem a vůlí bohů, jsou takto razantní zvraty jistě možné. V hyperrealistické scénografii a s psychologicky pojatými postavami to ale může vycházet jen stěží. A pokud divák není ochoten přistoupit na dějové kotrmelce tohoto typu, nechá ho nejspíš chladným i expresivně vyhrocený závěr.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více informací zde
foto Patrik Borecký


Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme