Mikulka: Teoréma (Divadlo v Dlouhé)

„Přijedu zítra“

S trochou nadsázky (ale ne zas tak velkou) by se dalo napsat, že Čermákova a Ljubkové divadelní adaptace Pasoliniho filmové a prozaické Teorémy vešla dveřmi, které předloni dosti drsně a ne úplně šťastným způsobem vykopli Jan Frič s Kateřinou Součkovou. Ti se svou „divnou“ inscenací Už není třeba dělat vůbec nic (psal jsem o ní tady) docela tvrdě narazili a vykoledovali si jednu z nejrychlejších derniér v historii Divadla v Dlouhé. Teoréma působí divácky o poznání vstřícněji, i když odhaduji, že ani z ní se velký hit nestane.

Nebyl by velký problém převyprávět obsah téhle inscenace jako anekdotu: do spořádané rodiny přijede krásný záhadný mladík, všechny její členy eroticky poblázní, odjede a nechá za sebou rozvaliny. Jakub Čermák však nevsadil na tradiční divadelní vyprávění, sází jeden výtvarně stylizovaný a hudbou důkladně dotvářený obraz za druhým - a vychází mu to. Pohybuje se na hraně dekadentního erotična a ironické absurdity, herci působí srozuměně, výborná je výtvarná složka. Tak smysluplně použité projekce jsem neviděl už dlouho.

Škoda jen, že v závěru tvůrci neodolali pokušení všechno poněkud polopaticky vysvětlit. Přesněji řečeno, zopakovat prostřednictvím četby z Pasoliniho prózy to, co bylo beztak zřejmé z předchozího (bezeslovného) dění. Ale i tak, Teoréma představuje nejen příjemné překvapení, ale také razantní průnik poetiky, řekněme, "depresivnědětské", do prostředí, kde by ji jeden spíš nečekal. Zdá se, že to v Dlouhé myslí s odklonem od zažitého a diváky oblíbeného divadla typu, řekněme, „burešovsko-bornovského“ úplně vážně.

více informací zde
foto web Divadlo v Dlouhé
o inscenaci budu psát do SADu 6/2024