pondělí 10. prosince 2012

Hájek: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

K muzeálním funkcím divadla


Dvě premiéry činohry Národního divadla (aktuální Troilus a Kressida a před pár dny premiérovaný Pán z Prasečkova) navozují koncepční otázku po významu muzeálních funkcí divadla. Připusťme, že Troilus a Kressida je hra umělecky spíše průměrná, ale je to hra s významnou historickou hodnotou, danou Shakespearovým autorstvím. Totéž platí i pro Molièrova Pána z Prasečkova.
Dnešní divadlo oprávněně sahá i po opomíjených kusech, které přežívají v „nižších podlažích“ pod velikými trvalkami - a je dobře, že Národní divadlo jde tímto směrem. Ale v dramaturgii a režii jak Troila a Kressidy, tak Pána z Prasečkova přetrvává snaha vydolovat z textu takových dramat uměleckou hodnotu, místo aby se přiznalo, že převládající hodnotou obou her je dnes spíše hodnota historická. Je zkrátka chybou, co se týče metody, inscenovat slabší hry velkých autorů takovým způsobem a s využitím takových dramaturgických a inscenačních prostředků, jako by šlo o dramatické texty na skutečné umělecké výši.

Divadlo s cílenou „muzeální funkcí“ se naopak soustřeďuje na vyzdvižení, objasnění a rozehrání historické hodnoty díla, jakkoli to může vypadat na první pohled nezvykle. A zdaleka to nemusí skončit jen jako nudná pedagogizující instruktáž. Lze si představit rozehrané srovnání inscenačních prostředků různých epoch nebo porovnání schopnosti historického a současného divadla oslovit publikum a navodit s ním dialog. Třeba v případě Pána z Prasečkova „brechtovsky“ vysvětlit divákům, že převlek za ženu sice nyní působí obstarožně a nikdo se mu nesměje, ale kdysi byl právě převlek stěžejní součástí kultury smíchu.

 Tomáš Hájek

1 komentář:

  1. Tezi T. Hájka bych mohl vyvracet z pozice teorie divadla (a umění vůbec), protože mezi uměleckou (literární) hodnotou předlohy a  uměleckou (divadelní) hodnotou představení není přímý vztah, což lze dokázat na půdě semiologie umění.
    Daleko jednodušší a pádnější jsou ale argumenty historické. Pro příklad zůstaňme doma, u díla našeho největšího režiséra XX. století,  Alfreda Radoka. Je přece více než nápadné, že se až na výjimky vyhýbal inscenování spolehlivé klasiky, "která přežívá v nejvyšších podlažích“. Žádný Shakespeare, žádný  Molière, žádná antika, z Čechova jen dramatizace (Švédská zápalka).
    Jeho nejslavnější insenace byly často založeny na radikálně upravených průměrných hrách, kupř. Hra o lásce a smrti, Komik. Ty hry se od té doby také u nás nehrají a když, tak neúspěšně (Komik v ND).
    Pokud vzal za klasiku, tak spíš za tu moderní,  časem ještě tolik neprověřenou, jako Sestup Orfeův, Dům dony Bernardy; často i za "neklasiku" jako Zlodějka z města Londýna, Vůně květin (Saunders).
    Kráce: "Klasika II.ligy" se nemá hrát jako muzeum, ale právě v radikálních úpravách, jakou je například skvělá Drábkova inscenace Figarovy svatby.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme