pondělí 12. srpna 2013

Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 10. 8.)

Letošní Hronov byl divadlem opravdu přeplněný, navíc díky "pozitivní diskriminaci činohry" se ty inscenace dost prodloužily, takže poslední den jsem pojal poněkud v relaxačním tempu. Vypustil jsem s těžkým srdcem i Pratchettovu Maškaráku z Přerova, i dvojblok představení z dětské scény a vyrazil pouze do sokolovny na trojici postupujících z Wolkrova Prostějova. Nepamatuji, že by se někdy dorazila z Prostějova na Jiráskův Hronov takhle silná sestava inscenací. A zároveň, že velmi rozumím profesoru Císařovi v jeho tradičních pochybnostech stran divadla poezie – dvě ze sobotní trojice inscenaci se do jeho škatulky vřazují dosti těžko.

Nejprve ta „bezproblémová“ - JÁ+JÁ=♥ souboru KÁŤAjeBÁRAjeSKÁLA je strukturou poměrně tradičním reprezentantem žánru. Verše vybrány z díla jednoho básníka (J.H. Krchovského), kompozice mírně tematicky gradována „od sexu ke smrti“, jednoduchá metaforická scéna, která má přitom dostatek možností k rozehrání, na každou z básní nalezen inscenační miniklíč či ozvláštňující nápad. Pavel Skála se svou vpravdě androšsky ďábelskou  hřívou, která ovšem rámuje dětsky rozzářený obličejík, působí dost sugestivně, dámy mu zdatně přihrávají, lahváče cinkají do rytmu souložícího i pohřebního. Sex zatím vychází (inscenačně) líp než smrt, ale to se (bohužel) jistě časem poddá, občas není úplně rozumět, ale jinak dobrý. Po rozpačitém Nahém Wolkerovi ukázalo to „tradiční“ divadlo poezie svůj půvab.

To loutková performance Jakuba Maksymova (a klarinetisty Zdeňka Ryby) Uměl lítat má na první pohled k divadlu poezie dost daleko, i když se musí uznat, že se s Čapkovou předlohou co do „překládání“ do divadelního jazyka vyrovnává velmi důsledně. Inscenace imponuje svou koncepčností a důsledným loutkářským „domyšlením v materiálu“: nudnou vybledlost naší každodenní existence a nevšímavost k možným zázrakům Maksymov vyjádří jednak dalším a dalším xeroxováním (kopírka je vlastně hlavním scénickým prvkem) svých plošných loutek a přilípáváním jejich kopií na hrací desku, kde se postupně vrství – jednak vypouštěním balónků, kdy posléze jeden z nich „umožní“ panu Tomšíkovi vzlétnout (ale kolik takových předtím uletí bez povšimnutí?). Je to pro mě divadlo vzácně chytré a mnohovrstevnaté, ne tak emotivně zasahující jako Pohyblivé obrázky, ale kvalitou s nimi takřka srovnatelné. Musím říct, že vlažný ohlas publika mě docela zaskočil, ale festival byl dlouhý, inscenace jemná a sofistikovaná a prostor sokolovny k loutkářům tradičně nevstřícný.

(Metodologická poznámka – je třeba mluvit o Maksymovovi jako o performerovi, nepostačil by starý dobrý“ autorský herec“? Inu, myslím si, že onu performanční jedinečnost a neopakovatelnost jednotlivých produkcí, vytváří poměrně složitá technika, kterou Maksymov obsluhuje, činí tak zcela přiznaně a tematizovaně – a my vidíme, že k zdaru inscenace je nutno vykonat mnoho složitých věcí, které se taky mohou nepovést (shodný rys s meotarovými produkcemi Tomáše Hájka) a pěkně performera potrápit. Což se v mém hronovském představení, kdy zlobily balónky i kopírka, taky stalo.)

Před čtyřmi lety Hronov okouzlily starší dámy ze souboru Třetí věk při Městské knihovně v Lounech s vtipně sebeironickým pohledem na milostný život žen v různém věku Včera se mi zdálo. Tehdy se ještě opíraly o texty Jiřího Suchého, letos se však objevily s plně autorskou inscenací Stáří není pro zbabělce. K značné sebeironii přidaly i nebývalou upřímnost ve výpovědi o sexuálním životě a touhách seniorů („když už to po mně chce, zavřu oči a myslím na Belmonda“), to celé rámované obrazem dámského sedánku s řadou příznačných refrénů v konverzaci (v čele se stále opakovaným „Ta vypadá! Ta zestárla!“). Potlesk byl tentokrát až manifestační – nadšení ze značné části –náctiletého publika nad nadhledem a vtipem dam ve věku jejich babiček a prababiček se na něm jistě velmi podílelo. Nemenší poklona ovšem patří Renatě Vordové – díky ní se autentický, vpravdě prožitý materiál seskládal do kompozičně suverénního scénáře, který má místy zřejmé poetické kvality (že by přece divadlo poezie?). I ta režijní ruka je při druhém zhlédnutí na inscenaci dost vidět, nemá však potřebu se prosazovat a upozorňovat na sebe. Stáří není pro zbabělce bylo posledním představením, kterou jsem letos na Hronově viděl – že to byla právě inscenace, která je svou povahou ryze amatérská a v profidivadle nemyslitelná, si dovolím považovat za mile symbolické.
A na závěr - velký dík Janě Bartůňkové, bez níž bych nadivadelní zpravodajství z Hronova rozhodně nezvládnul.

(Autor je manželem porotkyně letošního Wolkrova Prostějova.)

(Hodnocení celého letošního JH vychází dnes v Lidových novinách.)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme