čtvrtek 3. října 2013

Švejda: Za zenitem tvorby

Film Jiřího Menzela Donšajni aktualizoval jednu delikátní otázku, která se čas od času vynořuje: jak psát o umělcích za zenitem tvorby? Jak psát o dílech, která v lepším případě opakují či rozmělňují předchozí tvorbu či v horších případech prokazují výrazný propad umělecké kvality?
Referovat o nich stylem „jak si mohl ten a ten dovolit vytvořit takové a takové dílo, když předtím...“? Zdá se mi, že ohánět se kontextem tvorby je zde nepatřičné. Jde přeci o zcela přirozený důsledek stárnutí, úbytku duševních (stejně jako fyzických) sil dotyčného (čestným výjimkám budiž vzdán hold). Co je na tom tak divného?
Přejít je mlčením? Nepsat o nich? Pokud bychom to brali jako jisté gentlemanské gesto, šlo by o dobré řešení – ale jak by k tomu přišla historiografie, kdyby u dotyčné osoby stran reflexe tvorby vězelo od určitého okamžiku prázdno? Nejde totiž, přiznejme si, jen o záležitost pozdního věku tvůrců; v některých případech dochází k uměleckému „sešupu“ již mnohem dříve (z divadelníků mě napadají např. režiséři Vladimír Morávek nebo Daniel Hrbek).
Za nejrozumější považuji psát o těchto dílech jaksi an sich. Věcně, bez zbytečných emocí, které může vzbuzovat samotný tvůrce i jeho celková tvorba, popsat, jaké je, v čem jsou jeho problémy – a hotovo. Příslušný umělecký kontext nechť si čtenář dosadí sám.

Klíčový „kontext“ je nicméně myslím všem zřejmý: představuje jej nedostatečná soudnost, sebereflexe dotyčných. Neschopnost říct si „už to stačilo“. Toto je onen "vis maior", nikoli, jak píše Jana Machalická ve svém sloupku v Lidových novinách, "krutá" umělecká profese jako taková. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme