pátek 5. června 2015

Škorpil: Z mrtvého domu (Opera Národního divadla)

Z mrtvého domu je pro mne takový Daniel Špinar „v kostce“. První dvě dějství mi ze všeho nejvíc připomínala vinohradského Vojcka. Tedy inscenaci, kterou jsem - přiznávám – opravdu neměl rád. Stejně jako ona, zdály se mi ty první dvě třetiny Janáčkovy opery ve Špinarově podání zbytečně agresivní, ukřičené, okázalé, přeplněné drobnostmi a dodatky. Jako kdyby tady chtěl režisér Janáčka překřičet a občas mu byl jen záminkou k prezentaci vlastních mánií a zálib. (A je vlastně jedno, budeme-li tomu jako Josef Herman v DN říkat „gay kultura“, či budeme-li jako Blanka Křivánková v SADu 3/2015 mluvit o „camp culture“.)
Vehiklem tohoto dojmu je především skupina mimů, kterou Špinar nechává – zejména ve vlastní verzi vězeňského představení - vyvádět „skopičiny“, které jako by tolikrát opakovaly že „muklové jsou nadržení a ženské nejsou po ruce“ až je to otravné. Oproti Vojckovi tu ale Špinar má k dispozici disciplinovanější ansámbl (včetně sboru opery ND a většiny sólistů) a pomáhá mu samozřejmě i Janáčkova hudba, která spolehlivě zabraňuje přetažení některých extempore.
Něco jiného je ale část popřestávková. To je naopak Špinar současný.
Špinar – abych si pomohl dvěma nejčerstvějšími zážitky – Zemětřesení v Londýně a ještě spíš Nočního motýla. Dění na jevišti je koncentrované, soustředěné, nerozbíhá, má jasné kontury a tragickou eleganci. (Aniž by nějak zásadně ubylo homoerotických akcentů.) Náhle režie mnohem víc spolupracuje s hudbou a libretem a využívá (nikoli zneužívá) je k vlastnímu sdělení.

Najednou je vidět, že Špinar se umí vyjádřit i symbolem a metaforou, která nekřičí, neharaší, není „za každou cenu a natruc“. A najednou jsem měl pocit, že z českého rybníčku naplněného schválností se dostáváme na světové moře vyzrálé a nápadité uměřenosti.

A ještě po Mikulkově vzoru několik nesourodých poznámek nakonec:
- scéna Lucie Škandíkové je (opět) perfektní. Byť se nedokážu zbavit dojmu, že zavěšený klavír jsem už někde viděl. (Ale to je asi především můj problém.)
- Štefanu Margitovi bych vážně doporučil, aby si přečetl Mametovo Divadlo. Zejména to, co říká o chování na děkovačce.
- když jsem odcházel z divadla, „strašil“ mi v hlavě Zappův „Bobby Brown“. Co si tom myslet, vlastně sám úplně nevím.

fotografie Patrik Borecký

4 komentáře:

  1. Lucie Kolouchova11. června 2015 v 12:29

    Jen lehce opravim - scena je dilem minuly tyden velmi precasne zesnule Ivy Nemcove, Lucia je zodpovedna za kostymy.

    OdpovědětVymazat
  2. budu se ještě muset podívat do programu, ale web ND tvrdí pravý opak
    http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7859?s=303

    OdpovědětVymazat
  3. Lucie Kolouchova11. června 2015 v 14:53

    mea cupla, Jakube. Opravdu si to tentokrát dámy prohodily.

    OdpovědětVymazat
  4. Lucie Kolouchova11. června 2015 v 14:54

    mea culpa, Jakube. Opravdu si to tentokrát dámy prohodily a Iva byla autorkou mimojiné oněch rudých šatů.

    OdpovědětVymazat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme