pondělí 23. listopadu 2015

Mikulka: Kontrola kvality (Rimini Protokoll, PDFNJ 2015)

Když je potřeba napsat, že se vám nelíbilo (a předesílám - docela dost nelíbilo) dokumentární představení, jehož protagonistkou je neherečka upoutaná na vozíček, mění se recenze v pohyb po minovém poli. Takže, pochodem vchod.

Dokud se v Arše připomínala situace Marie-Cristiny Hallwachs, mělo to něco do sebe. Dáma, která může po úrazu pohybovat pouze hlavou (dokonce i při dýchání je odkázaná na přístroj), popisovala svou situaci věcně, občas dokonce s ironií. Že být quadriplegikem není žádná legrace, je každému jasné i bez dokumentárního divadla, jenže slyšet to všechno takhle z očí do očí je přece jen něco trochu jiného. V tomto ohledu inscenace nepochybně dává smysl. Jenže to byla jen malá část představení – a výčet pozitiv zde bohužel končí.


Rimini Protokoll je divadlo a tak má ambici mířit hlouběji, než jen k nějaké suché osvětě. Což je v tomto případě pořádný průšvih. Snaha oživit vyprávění - z podstaty věci pramálo akční - divadelními prvky byla doslova žalostná. Když protagonistka se svou ošetřovatelkou „přirozeně“ předváděly, jak hrají fotbal nebo parníčkovou bitvu, docházelo k jevu, který výstižně popisuje úsloví „trapnost nás fackovala“. Občasný simultánní překlad německých dialogů všechno ještě zhoršoval, titulky zas nepříjemně často prozrazovaly, že to, co se tvářilo spontánně, bylo nazkoušené slovo od slova. Také s tím, že ani dojemnou akci není dobré natahovat donekonečna, si zřejmě inscenátoři moc hlavu nelámali. Třeba když Marie-Cristiny Hallwachs jezdí po šachovnicové podlaze a na políčkách vystupují fotografie z jejího života (ale tenhle problém se zopakoval mnohokrát). 

Dalším průšvihem byla snaha povznést se nad osobní příběh a vyslovit se k obecným tématům. Nic proti odsouzení nacistického vyvražďování mentálně i tělesně postižených, ale asi by z toho nemělo být rozvláčné (hlavně kvůli dalšímu neumělému „zdivadelňování“) a navíc strašně prvoplánové vylamování dávno otevřených dveří. (Mimochodem: pokud bychom se chtěli mermomocí vydat tímto směrem, bylo by jistě možné zauvažovat třeba o tom, jak jde boj západní společnosti o uchování jednoho každého života dohromady třeba se zběsilostmi, o kterých se dnes a denně mluví v souvislosti Sýrií - ale o tom řeč nebyla). Špatný dojem nenapravila ani závěrečná třetina, v níž se jakoby objektivně uvažovalo o přijatelnosti testování nenarozených dětí a případných potratech, pokud testy nedopadnou dobře. I když pomineme pořádnou dávku citového vydírání, které otevření takového tématu v daném kontextu přináší (se schopností Marie-Cristiny Hallwachs porvat se po úrazu s nepřízní osudu to přitom zas až tak moc nesouvisí), bohužel se i tady vlastně jen zopakovalo pár vcelku banálních „novinových“ klišé.

Jinými slovy: na první povedené představení letošní ročník PDFNJ stále čeká.

Více informací o inscenaci zde
Foto Cecilia Gläsker 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme