pondělí 10. října 2016

Švejda: Asanace (Klicperovo divadlo)

Asanace Andreje Kroba v sobě nese dvojí nostalgii.
Nostalgii po činohře, ve které dominuje slovo a ten, kdo ho tlumočí - herec. Ne, že by šlo u Andreje Kroba o něco překvapivého, tvořil tak vždy, v invazi postdramatického a na obrazu postaveného divadla jde ale - v případě toho, kdo tak umí pracovat - o osvěživý závan čehosi starodávného.


Herci Klicperova divadla jsou uměření, citliví k Havlovu slovu, divák má možnost plně se soustředit na autorův text. Jak již z předchozích Krobových produkcí známo, má jeho "analogické zrcadlení" (Josef Mlejnek) i své limity: inscenace se prakticky nijak nedokáže vyrovnat s Havlovou alegorií na české dějiny, s obloukem, který děj opíše od padesátých let, přes osmašedesátý rok, normalizaci až po období české perestrojky; tahle alegorie tu působí už jako passé. Na druhou stranu: režisérovi se decentními akcenty a posílením "čechovovských" motivů daří vytvořit dva velice plastické charaktery: Bergmana jako odpudivého prototypu intelektuální žvanivosti, schopného vyvinit se z čehokoli, a Alberta jako zde de facto Havlova alter ega, vyznavače "jistých hodnot", jehož likvidace ve čtvrtém dějství patří k nejsilnějším okamžikům inscenace.

Inscenace nese i nostalgii po samotném Václavu Havlovi. Režisér v úvodu a v závěru nechává zaznít úryvky záznamu Havlova načtení hry z osmdesátých let. Ten nápad výklad textu sice nijak neobohacuje, je ale jaksi připomenutím toho, kdo tu není a koho si stojí za to připomínat. Což konec konců není úplně od věci. 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme