čtvrtek 8. prosince 2016

Kykalová: OST-RA-VAR (středa 7.12.)

Aréna: Divoká kachna

Divadlo Petra Bezruče: Fligny, koks a fachmani


Programem prvního festivalového dne jsem se musela trošku prokousávat a musím přiznat, že mě velmi mrzí zařazení představení Arény Divoká kachna až na samý jeho závěr; o přestávce muselo festivalové publikum v divadelním baru značně zahýbat se zásobami coly, aby do půl jedné vůbec vydrželo při smyslech.

Divoká kachna byla včera jednoznačně nejzdařilejším počinem. Na rozdíl od Hostince u kamenného stolu v Divadle Jiřího Myrona či představení Fligny, koks a fachmani u Bezručů se nějakým způsobem vyjadřuje k našemu světu; od Lidské tragikomedie, prvního představení Arény, ji zase odlišuje aktuální interpretace. Ibsenova i Klímova hra pocházejí z přelomu 19. a 20. století, tu Klímovu ovšem Ivan Krejčí pojal velmi věrně, řekla bych dokonce až ospale neinvenčně, David Šiktanc děj Divoké kachny umístil do současnosti. 

foto Aréna
Scéna Nikoly Tempíra představuje panelákový byt (s výhledem z balkónu na panelákové sídliště), útulně zařízený nábytkem značky IKEA; k jídlu se podávají vyhlášené masové koule. Malý ostrůvek dokonalosti v šedé realitě, v rodině neúspěšného vynálezce až neuvěřitelný – kdyby nevyplynul na povrch skrytý mecenáš. Dokonalost se však záhy promění v umělou sterilitu prostředí, kde jsou knihy vyrobené z polystyrenu a postavy si ve svých výbuších vzteku navzdory stále přítomnému nádobí dovolí házet pouze balíčkem ubrousků. Rodinné drama vyznívá nadčasově a rozehrávání vztahu ústředního manželského páru, muže snílka a jeho ženy, nepoměrně praktičtější pečovatelky, působí skutečně výmluvně.


Fligny, koks a fachmani u Bezručů, přestože bych jim za první den udělila pomyslné druhé místo, byly pro mě spíše zklamáním. Především je obtížné rozklíčovat jakékoli poselství: hra navíc ani nestojí na nosném ději, spíš na velmi hrubozrnném humoru a vulgárním jazyce. S touto rovinou ovšem režisér Eduard Kudláč pracuje dosti zručně a jednotlivé mikrosituace či vtipy precizně pointuje. Velkou měrou mu k tomu pomáhá překlad Jana Tošovského, v němž zní Rouabhiho repliky velmi autenticky a zároveň zábavně, vžité nadávky mísí s těmi invenčnějšími, takže „čuráky“ a „píči“ sem tam doplní nějaký ten „mamrd“, „malamut“ nebo třeba „plankton“. 

foto Lukáš Horký
Francouzský autor alžírského původu napsal hru v roce 2006 a vypráví v ní o příhodách bandy zlodějíčků a podvodníčků z okraje společnosti. Ačkoli režisér v programu zdůrazňuje jen zdánlivou absenci tématu a připomíná téma přátelství, inscenace zůstává na úrovni odpoutané zábavy. Tempo ovšem kolísá: po přepáleném začátku, kdy hláška střídá hlášku a na scéně se důmyslně doplňují tři paralelní děje, představení postupně ztrácí šťávu a vše vyústí do sice překvapivého, ale jinak neslaného nemastného finále.



KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme