pátek 3. března 2017

Etlíková: Premiérareprízareprízaderniérapremiéra (HaDivadlo)

Inscenace je fátum i plíseň


Brněnská premiéra Romana Štětiny mi připomněla Hamlety Jana Mikuláška z Divadla Na zábradlí. Obě díla se zamýšlejí nad divadelním inscenováním jako takovým. Jsou sledem volně navázaných etud, v nichž se útržky fikčních světů a dramatických dějů ukazují v neumělé, směšné podobě. Uprostřed všední divadelní praxe se může zdát, že o ně jde v divadle především. Inscenace nicméně připomínají, že podstatnější je něco jiného.

Každá z nich vidí toto „tajemství“ trochu jinak. Hamleti k němu zaujímají nostalgický vztah. Pro postavy-herce není nic důležitějšího než navázat silný a hluboký vztah s publikem. Situaci ale zdaleka nemají ve svých rukou. Inscenace, do nichž je režiséři obsazují, vnímají jako fátum, které jim může znemožnit sebevyjádření (herci dostávají role, které nikdy nechtěli hrát, a to v podmínkách, kdy si připadají jako loutky v rukách režiséra). Obsazení pro ně však může být i záchranou před vysněnou, ale slepou uličkou (vize nechutně patetické scény, v níž herec nechává vyniknout svou „dosud plně nevyužitou“ schopnost stupňovat napětí).

Pro postavy herců z Premiéry(…) je divadlo natolik podmanivé, že se v jeho jménu často chtě nechtě zbavují svéprávnosti, zcela se odstřihávají od okolního světa. Přehrávání útržků z dramat vytržených z kontextu nebo nekonečné variování důrazů v jediné replice představuje fascinující hru, která dokáže plně (až autisticky) pohltit všechnu jejich pozornost. Inscenace jako by si v nich žily vlastním životem a prorůstaly jejich myšlením jako plíseň. Při smyslech se postavy zdají být jen ve chvílích, kdy komunikují s diváky na banální osobní úrovni (vyprávějí jim o svých tělesných pocitech v dané chvíli).

Hamleti i Premiéra(…) tak vidí „tajemství“ divadla kdesi v propasti mezi bezprostřední přítomností představení a inscenací s jejím fikčním světem. Premiéra(…) upozorňuje na banalitu momentů, v nichž se tvůrci soustředí jen na jediný z těchto rozměrů. Hamleti pak zobrazují divadelníky, jak mezi nimi urputně hledají rovnováhu.

recenze vyšla v Divadelních novinách 6/2017 (k přečtení zde)
info o inscenacích zde a zde

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme