neděle 3. prosince 2017

Kykalová: OST-RA-VAR 2017 (sobota 2.12.)

Divadlo Petra Bezruče: Kráska z Leenane


Oba víkendové festivalové semináře probíhaly v porovnání s tím pátečním o poznání živěji. Z prostoru Kavárny Staré arény, kde jsme jakožto mluvčí seděli na malém pódiu, jsme se v sobotu přesunuli do neformálnějšího uspořádání Klubu Divadla Petra Bezruče. Příspěvky se zaměřily mnohem konkrétněji na určitý aspekt nebo téma a snažili jsme se přitom studenty podnítit k diskusi přímo položenými otázkami či záměrně přehnanými tezemi. Povedlo se, diskutovalo se mnohem více a na nedělním, komornějším semináři v Divadelním klubu Jiřího Myrona došlo i ke konfrontaci kritiků s ostravskými studenty na téma obecného smyslu kritiky, když jedna z přítomných o dané inscenaci prohlásila, že není určena kritikům.

V sobotu se opět vychvalovala Aréna a její politické inscenace Smíření a Vyrozumění; za dramaturgický omyl byla naopak prohlášena inscenace NDM Hodina před svatbou. V neděli vzbudila největší diskusi inscenace Car Samozvanec, kterou v Divadle Jiřího Myrona režíroval polský režisér Andrzej Celiński. Aktuální politické téma xenofobie v ní bylo přehlušeno řadou režijních nápadů a rádoby moderních postupů, smysl zůstal rozostřen. Někteří vnímali carovy sliby o obrodě Ruska jako upřímně míněné, pro jiné byly pouze vypočítavým politickým programem. Snad by tyto dramaturgické nejasnosti inscenace lépe vysvětlila v důsledněji interpretované, historicky věrné podobě.

DPB: Kráska z Leenane
Sobotní Kráska z Leenane pro mě byla nejlepší ze tří inscenací, jež toto divadlo ostravarovému publiku nabídlo. Do velké míry šlo ovšem o sázku na jistotu: McDonaghova hra plná černého humoru a vtipně pointovaných dialogů je divácky velice oblíbená (patří mezi světově nejuváděnější hry současné dramatiky vůbec) a nabízí výborné herecké příležitosti, jež herci od Bezručů i díky dobrému obsazení poměrně slušně využívají. Jak se ukázalo i během semináře, z diskutovaných inscenací vzbudila u mladého publika právě tato největší zájem. Janusz Klimsza ovšem hru režíruje spíše jako psychologické drama, černá groteska se v ní ozývá jen místy, a to často v situacích, kdy humor nevychází z textu, nýbrž z trochu vyčnívajících narežírovaných gagů. Dalším problémem byla přílišná pasivita matky (Kateřina Krejčí), jež postavila Maureen (Markéta Haroková) do pozice síly dříve, než jsem s ní začala sympatizovat, a dceřin tragický konec jsem si tak nemohla naplno vychutnat.



Na semináři jsem pak zkusila otevřít otázku, zda není problematické i drama samotné. Dramaturg David Košťák v programu upozorňuje, že hra má něco z melodramatu, Josef Herman v diskusi naznačil, že se blíží bulvární komedii. I na můj vkus jde o hru jaksi "bezpečnou": matka s dcerou si v ní prožijí lidské peklo dvou ztroskotaných žen, které nedokážou žít samostatný, plnohodnotný život, a tak se alespoň baví tím, že ho ničí i té druhé. V závěru tak Maureen učiní definitivně a černá komedie končí tragicky. Často mluvíme o tom, že tragédie je v dnešní době nemožná – zde je Maureenin čin vysvětlen tím, že jednala v pominutí smyslů. Postava se mi tím ovšem jako divákovi vzdaluje – její jednání omluvím halucinacemi a nedotkne se mě tak hluboko, jak by mělo. Prožiji si malé sociální drama, ale na konci se příběh uzavře a já z něj vylezu beze šrámů na duši. Arénní Vyrozumění i Obraz mě poškrábaly mnohem hlouběji.

KATEŘINA KYKALOVÁ

foto Lukáš Horký
festivalové stránky zde




Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme