neděle 15. dubna 2018

Mikulka: Élektra (Divadlo v Dlouhé)

Ze Sofoklovy Élektry se v nastudování Hany Burešové stalo cosi na způsob toho, co si lze bez velké námahy představit pod pojmem „moderně pojatá klasika“. Umírněně dnešní kostýmy, zcela současně znějící překlad, chór redukovaný na trio, odhalené zákulisí, hodně černé, žádná pseudoantická kašírka. Patos nechybí, ale je dávkován uměřeně. Žádné velké aktualizace (snad s výjimkou podtržení motivu ochoty přizpůsobit se panující moci) a už vůbec žádné výstřednosti (zde pro změnu s výjimkou dost samoúčelného vykřikování zupáckých vojenských povelů). Představení trvá jen něco málo přes hodinu, není tu místo na žádné ornamenty, vše plyne svižně a spořádaně. O tom, že Sofokles napsal dílo nabité zásadními a hluboce založenými otázkami, taky jistě nebudou pochybnosti.



Jenže navzdory tomu všemu je to představení, které proplyne, aniž by zanechalo výraznější stopu. Háček vězí právě v oné všeprostupující spořádanosti, odhadnutelnosti, dokonalé nepřekvapivosti všeho, co se před vámi odehrává. Herci v čele Evou Hacurovou jsou tak říkajíc solidní, spolehlivě předvedou vše, co je potřeba, chór vždy ve správný okamžik vzhlédne do provaziště nebo zalomí rukama, všichni se pohybují s naléhavou vážností (že je to občas až nechtěně směšné), ocelové dveře se s mohutným echem zabuchují, vypjaté momenty jsou pečlivě a názorně doilustrovány industriálními zvuky nebo změnou osvětlení. Jako spolehlivá informace o slavné hře to nepochybně stačí, na opravdový zážitek je to málo.



Jediný - nedlouhý - moment, kdy jsem představení začal sledovat se skutečným zájmem, nastal, když se objevila Petra Špalková jako poněkud ordinérní královna Klytaiméstra. Zdánlivě nenarušitelná akademická krusta najednou praskla a na scéně se začalo cosi skutečně odehrávat, bylo cítit, že nesledujeme pouze pečlivě nachoreografované emoce, ale postavu, které se dá věřit, že to v ní skutečně vře. (Zajímavé je, že když se v závěru o něco podobného pokusil Jan Meduna coby frajírkovsky zbabělý král Aighistos, vyznělo to už jen banálně).

Pro pořádek nutno dodat, že publikum na první repríze působilo zcela spokojeně, tleskalo se sice bez viditelného nadšení, ale o to déle. Odhaduji, že je to situace pro současnou podobu Divadla v Dlouhé docela příznačná.

Více informací o inscenaci zde
foto Martin Špelda

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme