sobota 15. prosince 2018

Mikulka: Lonely horny only (A Studio Rubín)

Sperma, krev a velká nejistota 


Z A-Studia Rubín se po nástupu Dagmar Radové stala scéna, kam má smysl chodit i na tituly, pod kterými jsou podepsaná jména, která vám toho moc neříkají (v tomto případě režisér Ondřej Štefaňák) nebo které podle anotace nevyhlížejí zrovna lákavě. Jako třeba inscenace, o které předem víte jenom to, že bude pojednávat o seznamování pomocí Tinderu.

Zhruba do třetiny představení to vypadá, že se nepůjde dál, než ke standardní ironické kritice odcizeného světa konzumního sexu: Vojtěch Hrabák paroduje cynicky sebevědomého „korporáta“, Anita Krausová ženu, která je na Tinderu závislá. Objevné to moc není, zábavné asi tak středně, spíš v momentech, kdy je v akci herecky podstatně výraznější a přesvědčivější Krausová. Celkově plus minus v intencích, jak to v Rubínu dost často chodívalo v dobách, řekněme, kolečkovských.



Pak se ale dění bez jakéhokoli varování překlopí do těžké fantasmagorie a díky tomu začne být vše rázem zajímavější. Vysloveně strhující podívaná tentokrát sice nenastala, ale znejisťující dráždivost druhé části představení upřít rozhodně nelze. Pro jistotu se ale rovnou a úplně doznám: beznadějně jsem se ztratil. A to i ve zcela základních otázkách týkajících se časové posloupnosti či kauzality (tj. zda na začátku nevidíme výsledek toho, co se s postavami stalo v závěru), nebo toho, jestli sledujeme stále stejné figury, nebo co z viděného je sen nebo horečnaté představy a co "realita". A co hůř, nedařilo se mi odhadnout dokonce ani to, jestli to bylo udělané tak neproniknutelné záměrně nebo naopak z nešikovnosti nebo se s tím inscenátoři prostě jenom nepárali a nechtěli přihlížejícím věc usnadňovat. Má význam to, že je Krausová viditelně starší než její partner (nijak se s tím nepracuje), nebo to prostě jen tak vyšlo a tudíž nemá smysl brát věkový rozdíl v potaz? Jako pouhý sled záměrně nejasných obrazů přitom tahle inscenace nepůsobí - ale vlastně nevím, opravdu nevím.

Základní (zdaleka ne jen výtvarný) trik spočívá v tom, že se v rámci nejasně naznačených erotických hrátek oba účinkující polijí velkým množstvím tekutiny, věrohodně evokující sperma. Oba se pak až do konce představení namáhavě pohybují po příšerně klouzavém růžovém baletizolu. Je to odpudivé a groteskní zároveň, a samozřejmě tak vzniká efektní, jakkoli nejednoznačná metafora, navozující pocit nejistoty, zranitelnosti a nebezpečí (dokonce i nedivadelního: hrozba, že sebou herci praští a pořádně si namlátí, je velmi reálná). Do toho se prolínají nezřetelné příběhy a vzájemné potýkání, dojde i na naturalisticky provedenou vraždu, po které se sperma smíchá s krví.

Příznačné je, že když si teď, pouhých pár hodin po představení, snažím vybavit něco konkrétního, nic mi nenaskakuje. Jako když se ráno marně snažíte vyprávět ošklivý sen. V paměti zůstává obraz slizké podlahy, klouzajících herců v promáčeném oblečení a pocit špatně definovatelného diváckého nepohodlí. Pokud bylo cílem něco takového, byl záměr naplněn. A já teď ani neumím říct, jestli se mi to tak zdá být dobře nebo ne.

Více informací zde
fotky z představení jsem bohužel nenašel

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme