úterý 8. září 2020

Etlíková: Lodžie Worldfest 2020

Víkendové hýčkání památky

Jičínský objekt Valdštejnská lodžie mě okouzlil ještě předtím, než jsem se sem vydala s kamarády na třídenní festival worldmusic a divadla. Atmosféra i historie této barokní budovy je totiž velmi dramatická. Letohrádek vznikl jako součást geometricko-duchovního plánu Albrechta z Vladštejna, který byl zavražděn dřív, než projekt dotáhl do konce. Současný návštěvník všemi smysly vnímá vodorovné linie cest, které z budovy vystřelují k významným bodům v krajině a mají jí dodávat vyšší smysl. Jak konstatoval festivalový průvodce, paradoxní pravdou je, že si tato monumentální stavba nikdy nezískala důstojné místo v žádném společenském uspořádání. Všichni, kdo ji dostali do správy, hledali způsob, jak ji využít i zneužít k praktickým účelům. Dokonce prý nastalo období, kdy se zvažovalo, že se zazdí její oblouky a poslouží jako velká sýpka. Nebo roky, kdy z ní podnikatelé chtěli udělat lunapark ve stylu Disneylandu. Spolek Valdštejnské imaginárium je snad první opatrovník v této traumatické historii, který respektuje skutečnost, že jde o objekt postavený za účelem symbolizovat a propojovat.

foto Jan Mlázovský

Lodžie Worldfest je o něco více hudební než divadelní akce. Koncepčně i volbou hudebních žánrů připomíná velký slovinský festival worldmusic Floating Castle Matiji Solceho, který také zahrnuje mnoho divadelnosti a i v jeho případě hraje velkou roli scénografické zasazení koncertů do prostředí. Český festival je však organizačně podstatně méně ambiciózní a při vší uvolněnosti postrádá všudypřítomnou atmosféru jamování, simultánního hraní a fluktuace hudebníků napříč kapelami. Zato se tu formálněji pojaté koncerty odehrávají na velkolepém pozadí monumentálního oblouku lodžie, v jehož zarámování se účinkující jeví jako nepatrné figurky, zatímco nebe zaplňuje celý zbytek obrazu. Nejsem hudební kritička, ale vím, že nikdy nezapomenu na hodinu strávenou v nedalekém oprýskaném kostele s impozantními puklinami ve zdi, když tu hrál běloruský akoredeonista žijící v Praze Aliaksandr Yasinski. Experimentálně mísil prvky balkánské lidové hudby s jinými žánry tak, že to často znělo magicky nebo jako hluboce procítěná hra na varhany. Pro přesnější popis mi bohužel chybí pojmy, rozhodně šlo o barokní zážitek a pro mne i o nejvýraznější chvíli celého festivalu. Jeho neodmyslitelnou součást tvořilo „přízemní“ dění v zahradách pod lodžií, kde si návštěvníci mohli dosyta zatančit třeba na klezmer či sledovat většinu divadelního programu.

Spoutaný trávou, foto Irena Moštková


Divadlo uváděné na hudebních festivalech se zpravidla promění k obrazu hudebního žánru, na nějž se předtím naladilo publikum. Se snově melancholickou hudební linkou (třeba Kalle nebo Katarina Máliková) rezonovala nostalgická témata spjatá s představou péče o cosi křehkého. Většinou, snad s dvěma výjimkami, šlo na Worldfestu o produkce určené především dětem. Začalo to hned v kostele inscenací divadla Líšeň Spoutaný trávou. Oltář tu sloužil jako stojan na plátno, kde se objevovaly stíny rostlinných a zvířecích pohádkových bytostí, jimž se podařilo přesvědčit ty lidské, že je třeba upřímně přemýšlet o respektu ke všemu živému. Po výtvarné stránce to působilo poeticky a účinku dopomohla i podstatná skutečnost, že herci vše podávali věcně a s nepatrnou uzemňující nadsázkou. Ostatní představení z této festivalové linky měla tendenci uvádět diváky do transu pomalostí či repetitivností, což se snad celkem dařilo. Dvě z nich se však nořila hluboko do oblasti sebeutápivé melancholie (hlavně Sólo Matches) a na odiv stavěné meditativnosti (Entomologious) a já jsem je odmítala (ani nemohla) následovat. Asi by do této festivalové linky zapadala i taktilní a obzvlášť intenzivně „vnitřně hmatová“ inscenace Lžička pod nos indické umělkyně Nitish Jain, jejíž dílo jsem si s páskou přes oči doslova osahala už během pražské části festivalu Malá inventura. Jak to působilo tentokrát, říct nemohu: boj o místo mezi pouhými šesti vyvolenými diváky jsem přenechala jiným. Do této dramaturgické linky rozhodně náležel hypnotizující Tanec magnetické balerínky, který s hudební částí festivalu dokonale splynul. Ani mě nenapadlo cítit se nejistě ohledně faktu, že nenabízí žádné významy k interpretaci. Člověk na sebe prostě jen nechal působit mechanické pohyby tanečnice Andrey Miltnerové a repetitivní hudební motiv. Mohl získat zážitek trochu jako při poslechu obzvlášť jemného druhu techna.

Cirkus plyšových medvídků, foto Valdštejnská lodžie

Komediálnímu divadlu pro děti se na Worldfestu vedlo skvěle. Cirkus plyšových medvídků jsem předtím viděla na festivalu Ohromné maličkosti, kde se hrál v kukátkově uspořádaném malém prostoru, takže diváci pozorovali manéž z odstupu, a navíc z podhledu. Tehdy vynikala hlavně parodie na chvástavé vystupování cirkusáků. V Jičíně přítomní shlíželi na jeviště svrchu a stáli těsně u jeviště, u vchodu do miniaturního šapitó. Tentokrát výrazně vystupovala nevyřčená dohoda mezi Robertem Smolíkem a diváky na tom, že budou brát onu nesmyslnou drobničku vážně alespoň natolik, že neodejdou a vydrží se smát po celé šestiminutové představení. U malých dětí měly úspěch Plechové pohádky liberecké loutkářky Korduly, protože loutky a veškeré technické efekty vznikaly přímo před jejich očima a s jejich zodpovědným přispěním z plechového kuchyňského nádobí. Nic tu nezůstalo neobjasněné a děti to oceňovaly svou pozorností a spoluprací. Pohádka O Půlchlapečkovi, work-in-progress palestinského loutkáře Husama Abeda vzbudila mezi rodiči rozruch drastikou a stylizovaným sexuálním naturalismem příběhu o hledání plodnosti. Dětskou pozornost však poutaly spíš látkové loutky, snad pro svou exotičnost a výraznou barevnost. Nějak se podařilo, že s napětím sledovaly dynamiku velmi nepřehledného, a především ještě nehotového příběhu. V neděli ráno festival završila inscenace Jakuba Vašíčka Z deníku Smolíčka Pé, o jejíž konstantní vtipnosti, schopnosti uvolnit publikum a „zlobit“ ho už toho bylo napsáno hodně. Byla to dramaturgická sázka na jistotu a myslím, že i ve valdštejnském šapitó vyzněla tak, jak byla zamýšlena.

Celkově na mě festival zapůsobil jako sympatický víkendový svátek, jehož prioritou je přístupnost, a také zachování poměrně vysoké umělecké laťky. Rozhodně však nic vyhraněného pro odborníky. Dá se bydlet zdarma ve stanu přímo v areálu a velké vyžití naleznou děti, jimž prostor nabízí přehršel tajemných prostorů k prozkoumání. Kdyby přímo před lodžií neprojížděl motoráček, napsala bych, že tu jsou celkem v bezpečí. Na své si určitě přijdou i mlsní návštěvníci všech preferencí a nemusejí ani moc utratit. Worldfest Lodžie je jen jednou z mnoha položek na programu této památky, která celoročně láká obyvatele z Krkonoš, Pokdrkonoší i Nymburska. V místní dramaturgii se střídají exkluzivnější položky s líbivějšími, ale místní říkají, že ani v druhém případě rozhodně nedochází ke ztrátě důstojnosti.

více info o akci zde
stránky objektu a spolku Valdštejnské imaginárium zde

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme