pátek 13. května 2022

Škorpil: Mnoho povyku pro nic (Národní divadlo Praha)

Že je humor nejlépe vážit na lékařských vahách dokazuje Mnoho povyku pro nic, poslední inscenace Daniely Špinar ve funkci šéfky činohry Národního divadla. Nejde přitom zdaleka o celkový ráz „třeskuté komedie“, jak samo divadlo inscenaci propaguje, či celkové „crazy“ naladění. Nakonec prvky odkazující k travesty show, rozbíjení divadelní iluze i komunikace s publikem jsou vlastně zábavné a jediné co jim chybí je vážnější, smutnější (však Povyk je komedie i hodně krutá a smutná) protiklad.

Místo toho se bohužel většinou přidává na komediální, až (neironicky?) šmírácké poloze, která inscenaci zahlcuje množstvím jednotlivých – a zbytných – vtípků (zemanovská parodie za mnohé), dohrávek a dvojsmyslných akcí. Výsledkem není stupňování zábavnosti, ale pravý opak: v tříhodinovém formátu je zcela logicky taková nálož únavná a tempo upadá, místo aby kýženě (tak jak se zaplétá Shakespearův příběh) gradovalo.

foto Martin Špelda

Je to především velká škoda, protože je zjevné, že Špinar dokáže vystavět účinné a působivé mizanscény, výborně pracuje s hloubkou jeviště a aranží herců v několika plánech. V čemž jí pomáhá v zásadě jednoduchá scéna Lucie Škandíkové upomínající k speed-datingovým eventům. A výborné je také zapojení Lucie Brychtové a to nejen jako zpěvačky dotvářející atmosféru, ale i přímo v ději. Její „otravný“ operní vstup, by přitom mohl být některým kolegům školou v timingu a míře. Zejména pak Robertu Miklušovi, který „puštěn ze řetězu“ se nedokáže rozhodnout, chce-li být spíš Bolkem Polívkou nebo Jakubem Žáčkem a nakonec není ani jedním. A tak sebou – často doslova (a není v tom sám) – tluče ode zdi ke zdi a nedává divákům ani trochu prostoru pro špetku soucitu s jeho postavou.

info o inscenaci ZDE



Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme