sobota 5. listopadu 2022

Mikulka: Medvěd s motorovou pilou (Divadlo Na zábradlí)

Po čtvrteční premiéře Reje v Národním divadle jsem si postěžoval, že to byl zážitek poněkud úmorný. V pátek jsem vyrazil na Zábradlí na Medvěda s motorovou pilou a postěžuji si trochu podobnými slovy. Obě inscenace se samosebou liší, ale mají i leccos společného. Také Jan Mikulášek s dramaturgem Borisem Jedinákem a scénografem Markem Cpinem (ten je podepsaný i pod Rejem) přišli se sledem víceméně samostatných výstupů, které propojuje pár motivů a především snově rozmlžená, groteskně hrozivá atmosféra spolu s výrazným prostředím. V prvním případě (spíš tušená) dekadentní Vídeň, ve druhém téměř realisticky vyvedené kaurismäkiovsky ošuntělé Finsko sedmdesátých let.


Medvěd s motorovou pilou se skládá z groteskních minimorytátů, černých, cynických historek. Často zůstane u jakýchsi útržků, jindy jsou příběhy víceméně uzavřené (zoufalá cesta zabedněného poslance do Helsinek na první zasedání parlamentu), občas se dojde až k pointě (třeba nekonečné opravy zděděné chaty zakončené jejím osvobozujícím podpálením). Koncept je to docela sympatický a srozuměně naplněný, jak herecky, tak režijně. Konec konců, na Zábradlí mají s tímhle typem inscenací bohaté zkušenosti.
 

A teď ony slibované stížnosti. S naplňováním konceptu je to totiž trochu komplikovanější. Samy o sobě byly skoro všechny výstupy výborné, vidět dva nebo tři, byl bych asi téměř bezvýhradně potěšený. Jenže tady jich byla najednou spousta, všechny v podobné náladě a s podobným vyzněním. Na jevišti se objeví groteskně stylizovaná, přepjatá postava, chová se podivně a za chvíli to celé dospěje k nějakému „černému“ překvapení. Pak přijde jiná podivná postava a to samé se plus minus zopakuje. Po půl hodině přestanou být překvapení překvapivá, surovosti i podivné chování se změní v okoukanou normu. Výsledkem byl trochu podobný pocit jako v případě národnědivadelního Reje: občas se vyloupl moment, který mne svou odlišností potěšil (třeba náznk fatalistické dojemnosti v příběhu výše zmíněného zmateného poslance), spíš to ale bylo čekání na konec, který ne a ne přijít.
 

Celá věc je ale ještě mrzutější: trochu podobné pocity totiž už pěkných pár let vyvolává celý sled Mikuláškových domácích titulů. O tom, že jeho trademarková metoda „scénkovitých“ autorských inscenací působí poněkud vyčerpaně, se mluví už dlouho. Nová premiéra (i když tentokrát vznikla ve spolupráci s jiným spoluautorem) podezření tohoto typu příliš nerozptýlila.

více informací zde
foto KIVA

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme