neděle 6. listopadu 2022

Mikulka: Už není třeba dělat vůbec nic (Divadlo v Dlouhé)

Začátek listopadu se nesl ve znamení tří se zájmem očekávaných pražských premiér. Na národnědivadelní Rej a Medvěda s motorovou pilou ze Zábradlí jsem si tu už stěžoval. V Divadle v Dlouhé, kde se poprvé představil režisér Jan Frič v tandemu s dramaturgyní Kateřinou Součkovou, jsem si dlouho říkal, že mi nezbude, než ve stížnostech pokračovat. Postupem doby se to ale tak trochu zkomplikovalo.

Představení nejdřív vypadá jako ne úplně povedený a ne úplně vtipný divadelní vtip, vykládaný s naprosto vážnou tváří. Na forbíně ukazuje odhalená záda Marie Poulová a nad jevištěm je vidět její tvář, zblízka zabíraná kamerou. Poulová vypadá neobyčejně půvabně, ale nic neříká, neurčitě se usmívá a jen občas minimálně změní výraz. Dole před projekční plochou se pohybují čtyři postavy v bílém a vedou nesouvisle útržkovité hovory - dost možná jako vnitřní hlasy - sestávající patrně z velké části z citací (které jsem ale až na výjimky nedokázal zařadit). Vše doprovází temná pomalá atmosférická hudba, všichni se tváří vážně - a je to k nepřečkání.


Když jsem se asi po půl hodině smířil s tím, že to takhle poběží až do konce, že představní prostě nějak doklepu, otráveně si postěžuji na Nadivadle a šťastně na další nepovedený večer zapomenu, začaly se věci nenápadně měnit. Jako kdyby se pozvolna rozevíraly nůžky mezi tím, co dělají a říkají postavy a celkovou náladou, i tím, jak se to všechno doplňuje s obrazem tváře Marie Poulové. Stále zřetelnější byl poťouchle ironický odstup, a to i v tom, že emoce, které do publika doslova „rvala“ vizuálně dominantní promítaná tvář, nebyly v souladu s tím, co říkali ostatní účinkující (sledovat, jak diváci reagují na „emocionální vedení“, bylo občas stejně zajímavé jako pozorovat dění na scéně).

Nakonec Poulová párkrát promluvila (nic zásadního to ale myslím nebylo), přešla jeviště, změnil se úhel záběru, došlo na vyprávění o mrtvé dívce na pláži, kdosi se nenápadně vetřel do záběru kamery, Martin Matejka naživo zazpíval písničku s kytarou, pak se všichni svlékli do plavek a "vstoupili do moře". V úplném závěru se už zcela po fričovsku ozvala kompletní nahrávka připitomělého country recitativu Teddy Bear, v němž legendární Ladislav Vodička vypráví příběh o tirácích, kteří vozí malého osiřelého vozíčkáře, aby se necítil tak sám. Trik spočívá v tom, že je píseň zasazená do nálady představení tak, aby její primitivně kýčovitá dojemnost vyzněla co možné nejednoznačně. A pak už jen závěrečné přání: „mírné léto a mírnou zimu, žádné války a žádné záplavy“.

Už není třeba dělat vůbec nic určitě nebyla podívaná, která by mě vysloveně strhla nebo nadchla, na rozdíl od zmiňovaného Reje a Medvěda s motorovou pilou to ale v Dlouhé nebyl večer, v jehož půběhu bych se těšil na konec představení jako na vysvobození. Bez mučení se přiznávám, že neumím odhadnout, co mi tvůrci vlastně chtěl sdělit. Ale kašlu na to, a nechce se mi ani nechat si poradit různými rozhovory a autorskými explikacemi. Zůstanu u toho, že mě tahle zvláštní podívaná dokázala čímsi oslovit a minimálně od půlky držela mou pozornost jako tvar víceméně abstraktní.

Jiná věc je, že to je kus, který by se typově hodil spíš do Studia Hrdinů. V repertoáru Divadla v Dlouhé bude Už není třeba dělat vůbec nic za hodně velkého exota. Ale to už samosebou není ani moje starost ani můj problém.

více informací zde
foto Facebook DvD
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve středu ráno po osmé hodině

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme