úterý 19. září 2023

Dubský: Festival Divadlo (neděle 17.9.)

Džípy (Divadlo Letí)
Vykouření (Divadlo Husa na provázku)
Fragment (Klaipédos dramos teatras, Klaipéda)


Džípy (Divadlo Letí)

Je fajn, že Divadlo Letí stále drží svou koncepci uvádění nových her - díky tomu se k nám Džípy dostaly už rok po německé premiéře. Hra je postavena na originálním výchozím nápadu: v Německu proběhla dědická reforma, která veškerý majetek zesnulých přesouvá do loterie, v níž může získat los každý. To pochopitelně těžce nesou lidé, kteří s penězi z dědictví počítali při kalkulaci svých výdajů a příjmů. Autorka Nora Abdel-Maksoud tak otevírá otázku, zda je správné zachovávat a rozvíjet nerovnosti ve společnosti skrze majetky, na nichž daný člověk (dědic) nemá žádné zásluhy.


Je to ale spíš jen politický motiv v pozadí, trochu poplatný době, který se navíc nedaří příliš přesvědčivě rozvíjet. Samotný text je hlavně satirou na přebujelou byrokracii, kterou kritizuje velmi trefně. Jiná věc je, že si autorka libuje v brechtovském zcizování, což má místy za následek, značnou upovídanost. Dovysvětlující scény sice dávají proniknout do myšlení hrdinů, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že herci by zvládli své postavy jednoznačně charakterizovat i během klasických scén. V tomto ohledu vyniká hlavně Richard Fiala jako lehce autistický a nezkorumpovatelný Gábor. Svižná režie Martiny Schlegelové nicméně dělá z Džípů i přes limity samotné hry zábavnou podívanou.


Vykouření (Divadlo Husa na provázku)

Kauza spojená s představením Naše násilí a vaše násilí chorvatského režiséra Olivera Frljiče ve své době v divadelní obci velmi rezonovala, je tedy jen logické, že se na scéně Husy na provázku, kde k incidentu došlo, rozhodli tuto záležitost reflektovat. A není také překvapivé, že se inscenace stala festivalovým hitem (kromě Plzně se objevila i na Flóře v Olomouci a na Regionech v Hradci Králové).


Režisér Jiří Havelka rozdělil Vykouření na dvě velmi odlišné části. V té první spolu s herci demonstruje, co znamená divadelní znak. Jsou přitom velmi vynalézaví a hraví. Do mysli se mi zaryla třeba scéna , v níž jeden z herců rozpřáhne ruce a ostatní ukazují, jak zásadně se může jeho gesto lišit, když ho zasadí do kontextu – od obyčejného přátelského obejmutí přes tancování mazurky, ikonickou scénu z Titaniku až po znázornění kříže, na němž skončil Ježíš Kristus.

Ve druhé části se všech dvanáct interpretů posadí k dlouhému stolu a každý z nich přednese promluvu na téma Frljičovy inscenace, přičemž se zde vychází z reálných reakcí na tuto pseudokauzu. Ke cti inscenátorů slouží, že se diváka nesnaží nijak manipulovat a hereckým ztvárněním nenaznačují, které z reakcí považují za smysluplné. Mluvčí je o svém soudu vždy zcela přesvědčen, stejného zacházení se tak dostane rozumnému a argumenty podloženému názoru i naprosto bizarním konstrukcím. Jen je trochu škoda, že tato část představení neoplývá větší divadelností. Pro člověka, která celou kazu podrobně sledoval, se tak jedná jen o zopakování argumentů, které už četl nebo slyšel.


Fragment (Klaipédos dramos teatras, Klaipéda)

O posledním představení celého festivalu se mi píše těžko, jelikož míra pochopení se v mém případě rovnala nule. Trochu mě uklidnilo, když jsem na závěrečném rautu zjistil, že na tom většina kolegů byla dost podobně.

Fragment byl prý inspirován třetím dějstvím Čechovova dramatu Tři sestry, přiznávám, že bych to asi sám nepoznal, byť jsem už pár zpracování této hry viděl. Co lze naopak na litevské inscenaci obdivovat, je do detailů propracovaná scéna Iriny Komissarovové. Nejprve představuje starý činžovní dům, v němž režisér Dmitrij Krymov zachycuje pomalé plynutí času a repetitivní herecké akce. Následuje sugestivní scéna požáru, během něhož se hlavní postava ztvárněná herečkou Samantou Pinaityte snaží zachránit před plameny svůj majetek. Jednotlivé výstupy mohou možná svou absencí „střihu“ připomenout díla filmového režiséra Andreje Tarkovského: nikam se nespěchá, první replika zazní až zhruba třicet minut po začátku představení.


To, že se na jevišti začne mluvit, ale pochopení inscenace paradoxně spíše rozostřuje, herci se snaží hlavní hrdinku postiženou katastrofou uklidnit, zazní tu pár z kontextu vytržených vět z Čechovovy hry, načež si herci na plátno pouští film s Jeanem Gabinem. A pak je konec… Pokud zní předchozí řádky zmatečně, jen to vystihuje můj dojem z inscenace.

Celou dobu jsem si říkal, že se mi nakonec jednotlivé dílky nějak poskládají do smysluplného celku, leč nestalo se. Na druhou stranu je třeba přiznat, že moji pozornost si představení udrželo po celou dobu trvání. Když nad tím tak přemýšlím, nejpřesnějším zhodnocením celé inscenace by asi byla dnes velmi populární zkratka WTF.

LUKÁŠ DUBSKÝ

více informací zde

o inscenacích letošního festivalu Divadlo se pohádali též redaktoři SADu v podcastu Záhledy)  

Žádné komentáře:

Okomentovat

Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme