Dubský: Divadelní svět Brno (úterý 28.5.)

Trójanky (Švandovo divadlo)
Zaměstnanci (Teatr Studio Warszawa)  

Trójanky Dramatik David Košťák aktualizoval Euripídovy Trójanky, kterým spolu s ukrajinským inscenačním týmem dodal aktuální konotace, aniž by nějak reportážně popisoval utrpení současných žen utíkajících před válkou. Stovky nešťastných osudů jsou koncentrovány do postav tří protagonistek, které v nepřátelském prostředí volí rozdílné strategie, jak přežít. Anna Grundmanová hraje ženu, která byla donucena vzít si vraha svého muže, ale odmítá mu dopřát vítězství nad její duší, nepodvoluje se a reaguje jen chladem a sarkasmem. Anežka Šťastná ztvárňuje naivní dívku, která doufá, že se jako služka dočká vděčnosti, a tak trpělivě snáší ponižování, jehož se jí dostává od nových pánů, neztrácí přitom ale naději na lepší život. Marie Štípková představuje životem protřelou ženu, jíž se povedlo utéct z Tróje včas a s dostatečnou finanční rezervou, ani ta ji však lepší život zajistit nedokáže.

Inscenace režisérky Anny Turlo sází na jemnou symboliku, jednoduché scéně vévodí centrální pískoviště, jež může evokovat i pohřebiště. Hrdinky se přes vzájemné rozpory a odlišnosti nakonec sbližují a temná inscenace končí závěrem, který dává naději, ale nesklouzává k sentimentu.

Zaměstnanci Letošní Divadelní svět Brno zakončila inscenace polského Teatru Studio, z jejíž anotace jsem usoudil, že by se mohlo jednat o imerzivní divadlo v dystopickém žánru. Děj se odehrává na palubě vesmírné lodi, představení se konalo v industriálním prostoru haly na brněnském výstavišti a diváci seděli na sportovních tribunáchze čtyř stran obklopujícíh krychlovou konstrukci, uvnitř které se odehrávala většina hereckých akcí. Během představení byly také tři tříminutové pauzy, které publiku umožňovaly pohodlně se přemístit a sledovat další část z jiné strany. Přiznávám ale, že jsem moc nepochopil, v čem tkvěl onen deklarovaný jiný úhel pohledu - na obří obrazovky se na všech stranách krychle promítal ten samý záznam toho, co se odehrávalo uvnitř (alespoň tedy co jsem měl možnost zaznamenat).

Inscenaci režiséra Łukasze Twarkowského se nedá upřít technická propracovanost, s níž je pořizován filmový záznam zevnitř kostky. Zaměstnanci navozují psychedelickou atmosféru, která mě zhruba první hodinu celkem bavila. Bohužel jen atmosféra sama o sobě nedokáže utáhnout dvouapůlhodinové představení, a když člověk začne zkoumat zbytek, zjistí, že polská produkce nabízí zážitek dost povrchní. Téma umělé inteligence a její propojování s lidmi je jistě aktuální, tvůrci halí dialogy do mysteriózního oparu, ten ale nedokáže zakrýt jejich banalitu. Vše se tubere hodně vážně, drobných sarkasmů a odlehčení je minimum. V menším rozsahu by se jednalo o celkem přínosný experiment, ovšem většina scén je pomalým tempem připravena o svou působivost.

Závěrečná část představení už je vysloveně otravná. Vlastně by z ní byl dobrý videoklip s burácející hudbou, stroboskopickými efekty a cool projekcemi, jenže to by nesměla trvat násobně déle, než je pro takový klip únosné. Potitulkový závěr, v němž je názorně předvedeno, jak asi mohla vypadat „terminace“ členů posádky, se svou snahou vzbudit silné emoce dostává za hranu kýče. Plusové body sbíral polský projekt za vizuální působivost, také herci, ačkoliv je divák mohl po většinu času pozorovat jen na obrazovkách, se snažili, jinak mě ale toto představení minulo velkým obloukem.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde

foto Patrik Borecký a Natalia Kabanow

o festivalu budeme psát v SADu 4/2024