Škorpil: Sága rodu Marxů (Divadlo Husa na provázku + DSB 2024)

 Sága rodu Marxů zřejmě chce hledat odpověď na to, zda „Karel je v nás“ (jak se tu zpívá), zda jsme se dědictví jeho myšlenek dokázali/chtěli zbavit, zda náhodou i po letech a navzdory dějinným dezinterpretacím nemají jeho myšlenky stále (nebo znovu) platnost, jak vidí Marxe naši současníci, jestli máme jeho sochy bourat jako Berlínskou zeď, nebo znovu stavět… A také líčí různé i pikantní historky z jeho života – v jaké bídě a na dluh žil, kolik měl dětí a s kým… A také se ptá, zda za všemi emancipátory a revolucionáři nestojí oddané a vlastně poddané (a samozřejmě přehlížené) ženy… A jestli Karel s Bedřichem náhodou nezapomněli na to, že lidé chtějí snít a být šťastní, nejen mocní…

A to vše v pouhých stech minutách, do kterých se musí kromě herecké akce vejít ještě dotáčky, vystupování ze hry a bourání čtvrté stěny. Jak to dopadlo, je už asi z tónu glosy patrné. Načne se opravdu mnohé, ale nedořekne vlastně nic, všechna témata a motivy padají záhy „pod stůl“ a už se k nim nikdo nevrací. Navíc se mi zdál scénář navzdory svým zjevným záměrům vůči Marxovi (a jeho myšlenkám a dědicům) přeci jen především výsměšný. Jako ústřední linka pak z inscenace vychází opravdu sága rodu Marxů, tedy Karlovo soužití s Jenny a vztah k dětem včetně levobočka. A ano, i tato „nepřípadná sentimentální redukce“ je v inscenaci zmíněna a… A nic.
 

foto David Konečný

Soubor Provázku dosahuje výjimečné kolektivní sehranosti a je radost je sledovat na jevišti. Snad s drobnou výjimkou místy až moc expresivního a forsírujícího Dalibora Buše v hlavní roli. Jan Mikulášek staví inscenaci ve srovnání s tvorbou v Divadle Na zábradlí nezvykle epicky a jaksi do šířky, výrazně ubylo zejména drobných zacyklujících se etud. Možná to souvisí i s – opět – nezvykle otevřenou scénou Marka Cpina, která „plaňkovou“ tapetou jako by (ne)záměrně odkazovala k inscenacím Dušana D.Pařízka.

více o inscenaci