Voska: Škola žen (Činoherní studio Ústí nad Labem)

Ohnout Molièra? Nevadí!

Po Peeru Gyntovi jde o druhé setkání režiséra Michala Háby s klasickým textem v ústeckém Činoherním studiu. V případě Ibsenova dramatu se tvůrčí tým držel norského dramatika až překvapivě věrně a vznikla tak místy lehce rozvláčná, ovšem působivá jevištní roadmovie nevyhýbající se ani nefalšovanému dojetí. Zato Molièrova komedie Škola žen posloužila Hábovi a spol. spíš jako hřiště, na němž se mohl do sytosti vyřádit. A dopadlo to skvěle.

Ze všeho nejvíc to už od počátku připomíná rozjetou kalbu, kde jsou diváci a divačky v rolích zvenku příchozích. Ještě při pozvolném zaplňování sálu se účinkující uvolněně pohybují po jevišti a občas si trsnou na píseň It’s My House. Po zahájení představení se sice začne odvíjet děj, ale zatím o něj zas tak moc nejde, příběh slouží spíš pro navěšení nesčetného množství – subjektivně hodně povedených – vtípků a narážek na všechna možná témata (dojde třeba na Diderotův Herecký paradox nebo píseň Svěráka a Uhlíře Není nutno).

Teprve někde kolem poloviny inscenace, kdy se ke slovu více dostává Barbora Váchová v roli zdánlivě přiblblé schovanky Anežky, dostane více prostoru dosud ne tolik zdůrazněná feministická interpretace Školy žen s nemilosrdným shozením mužského šovinismu zosobněného hlavně ústředním Arnulfem Jana Plouhara. Odkazy k současnosti, například k Istanbulské úmluvě, se však naštěstí nepřeklápějí do plamenného moralizování, nálada inscenace se stále drží v komediální rovině, byť v těchto chvílích řádně sarkastické.

Inscenace je zmíněným hřištěm jak pro Hábu, tak pro členy a členky ústeckého souboru. Vyčerpávající výkon podává především Plouhar v titulní roli, který dokáže rozehrát celou paletu toxické maskulinity: je panovačným autokratem, ješitným titulářem, slintavým obšourníkem, ale i trucovitým děckem, které si dopřává pauzu s obloženým chlebem a pitíčkem. Jan Hušek zase zdůrazňuje zoufalou nedůvtipnost svého Horáce, když coby NPC – tedy počítačem kontrolovaná postava z videohry – zmateně bloumá po jevišti a nedokáže se vyhnout jednoduchým překážkám. To vše se odehrává kolem dominantního a zábavného (i zábavního) scénografického prvku - červeného skákacího hradu, střídavě vyfukovaného a zase nafukovaného, jak si to kontext inscenace žádá.

Napodruhé zkrátka spojení Háby s Činoherním studiem vyšlo snad ještě lépe než před rokem a vznikla výtečná dryáčnická komedie s aktuálním přesahem. Zažít nudu vadí, ale s Hábovou Školou žen se takové situace není třeba obávat.

VOJTĚCH VOSKA

více zde
foto Martin Špelda