Mikulka: Festival Regiony 2025 (pátek 20. 6.)

The Mountain (Agrupación Señor Serrano Barcelona)

Konec sezóny znamená, že nadešel čas hradeckého festivalu. Regiony se letos konají potřicáté a pokud mohu soudit dle davů, které se první den festivalu hemžily v centru města, mají se stále čile k světu. Při zahajovacích proslovech v Klicperově divadle (sympaticky stručných) vzdalo současné vedení hold otci zakladateli festivalu Ladislavu Zemanovi, a bouřlivý potlesk, který zdejší dlouholetý ředitel sklidil, byl zcela zasloužený. Jinak se na prahu čtvrté desetiletky, zdá být všechno víceméně při starém. Včetně toho, že festivalová znělka je i letos příšerná, to už prostě tak nějak patří k věci.

V posledních letech jsem si v hradeckých reportech opakovaně stěžoval na mizernou kvalitu „velkých“ zahraničních titulů. Letos v tomto ohledu došlo hned na úvod na milé překvapení: katalánská skupina Agrupación Señor Serrano přivezla inscenaci, která se zabývá poznatelností pravdy, dezinformacemi a obtížností nebo dokonce nemožností udělat si v těchto otázkách pořádek - a to způsobem na české poměry nezvykle sofistikovaným a nejednoznačným. Občas to byla podívaná docela zahlcující, ale to myslím spíš v pozitivním slova smyslu.

Postupně se ukáže, že titul The Mountain odkazuje jak přímo k Mount Everestu, na který se snaží vystoupit anglický horolezec George Mallory, tak metaforicky k „hoře pravdy“ (o té píše jeho manželka-filosofka), kterou je nutné neustále zdolávat se stejným úsilím a riziky, navíc s jistotou, že vrcholu nelze nikdy spolehlivě dosáhnout. Tvůrci přitom kolážovitě proplétají celou řadu dalších motivů (za hojného využití live cinema), kromě horolezectví a filosofických úvah dojde i na Vladimíra Putina, internetové fake news nebo Orsona Wellese a jeho slavný skandál s rozhlasovou verzí Války světů. A také na badminton, kterému můžeme říkat baseball, a pokud se na tom v nějaké komunitě shodneme, bude to – ovšem pouze v oné komunitě – nenapadnutelná pravda.

Musím přiznat, že jako exbadmintonistu mě sportovní motiv téměř rozněžnil, na čemž jsme se po představení shodli se sportovní i divadelní kolegyní Kykalovou (na jevišti se pinkalo v jednom kuse a došlo i na archivní záběry jakési badmintonové exhibice). Je nicméně jasné, že postata věci je jinde. Sebeironická nejednoznačnost a systematické zpochybňování všeho, co bylo právě řečeno, je při ohledávání podstaty pravdy a skutečnosti docela dobrá metoda. Z představení sice odcházíte s hlavou jako po jízdě na kolotoči, ale je více než úlevné, když divadlo tohoto typu nedělá z diváků pitomce, kterým stačí naservírovat pořádnou porci vznešených, náležitě předžvýkaných poučení. The Mountain se snaží přítomné spíš znejistit, intelektuálně popíchnout a pošťouchnout k tomu, aby nad věcí sami uvažaovali. A součástí půvabu je, že jim tohle uvažování ani malinko neusnadňuje.

více zde

foto web divadla
o Regionech budu psát podrobněji do Světa a divadla 4/2025