Dubský: Ostravar 2025 (středa 26.11.)

Krysař (Divadlo Petra Bezruče)
Soumrak nad krajinou (Národní divadlo moravskoslezské)
Perníkář (Studio G)

Krysař Inscenaci režisérky Daniely Špinar se nedá upřít vizuální působivost, s níž buduje lehce psychedelickou atmosféru. Velmi dobře také pracuje s prostorem, když diváci obklopují jeviště ze tří stran a herci s nimi opakovaně pracují jako s občany města Hammeln.

Jenže hlavně zpočátku se samotná novela Viktora Dyka v přemíře scénických efektů poněkud ztrácí. Třeba nahota Jáchyma Kučery (hraje prosťáčka Seppa) v úvodu představení na mě působila trochu samoúčelně, Krysařův (Marián Chalány) dramatický šepot na mikrofon také po pár minutách přestal mít ten správný dramatický efekt. Ale jak příběh postupuje a do děje se více zapojuje postava Agnes (Naďa Melková), stává se inscenace melancholičtější a Agnesina píseň o sedmihradské zemi, kterou zpívá před skokem do propasti, je emocionálním vrcholem představení. Povedený je i závěr, kdy se diváci opět převtělují do hammelnských obyvatel a jsou pozváni, aby přišli na jeviště připojili se k hercům. Společně pak mohou sledovat, jak jediný přeživší Sepp bloudí mezi sedačkami v prázdném hledišti.


Soumrak nad krajinou Jeden z nejnovějších Mayenburgových textů inscenuje NDM obvykle v komorním prostoru Dvanáctky, ale pro festivalové účely byl Soumrak nad krajinou přenesen do Divadla Antonína Dvořáka. Myslím, že samotný přenos inscenaci nijak neuškodil, vzhledem ke značnému množství přeřeků to ale vypadalo, že na ni došlo až po delší pauze.

Hra je založena na jednoduché výchozí situaci – sourozenci Nikola a Filip naleznou při vyklízení domu po mrtvém otci na půdě obraz, jehož autorem je pravděpodobně Adolf Hitler. Snaha o prodej vyvolává diskuze o morálce, umění, antisemitismu a dávných vinách. Jak je u Mayenburga obvyklé, charaktery postav i situace, do nichž se dostávají, jsou značně hyperbolizované, vážná témata jsou řešena s velmi černým humorem. Věřím, že v Německu musí být tato hra hodně kontroverzní, jelikož se trefuje do stále živé rány nacistické minulosti. Rezonovat ale může text i u nás, jelikož se věnuje obecným problémům fascinace zlem, nenávisti a předsudkům skrytými za maskou společenské morálky či opakování chyb minulosti. Soumrak nad krajinou mi tematicky trochu připomínal mix dvou francouzských komedií Obraz a Jméno, jen s o dost drsnějším humorem.

Dramaturgicky je to vhodná volba, kterou režisér Vojtěch Štěpánek dokázal proměnit v zábavnou inscenaci, byť potenciál byl ještě o něco větší. Zbytečná mi přišla přestávka a nepříliš šikovně byla vystavěna závěrečná scéna. Herecky nejvíc zaujala Petra Kocmanová, která v roli židovky Judity, jež se stává katalyzátorem dění a terčem útoků, prokázala cit pro nadsázku a přesné pointování dialogů.

Perníkář Komorní Studio G vstoupilo do festivalu monodramatem založeném na knize Petra Motýla Perníková chaloupka. Ta je zpovědí narkomana a vařiče pervitinu Romana Pechy, jehož v inscenaci Vojtěcha Štěpánka (který je i autorem dramatizace) představuje Petr Panzenberger.

A právě Panzenbergerův výkon je největší devízou inscenace, jež dokáže bez sentimentu popsat drsný život plný drog a opletaček s policií. Herec umí velice dobře dávkovat zábavné historky z drogového podsvětí Ostravska a okolí v době normalizace i jeho změnu po sametové revoluci. Smích ale dost často zmrzne na rtech, když dojde na popis následků, které mělo dlouhodobé užívání všemožných chemických koktejlů pro Robertovy kumpány, a kolika pohřbů mladých lidí se musel účastnit. Není to žádná osvětová inscenace, která by užívání drog démonizovala, ale zároveň předkládá syrový obraz toho, jak to v této komunitě chodí.

LUKÁŠ DUBSKÝ  

festivalový web zde
foto Martin Špelda, Martin Kusyn a Viktorie Kubicová
o Ostravaru budeme psát v SADu 1/2026