Dubský: Ostravar 2025 (sobota 29.11.)

Podoba věcí (Národní divadlo moravskoslezské)
Bůh masakru (Komorní scéna Aréna)
Krvavá svatba (Národní divadlo moravskoslezské)

Podoba věcí Hra Neila LaButea je vydařeným mixem komedie, morality a psychologického dramatu. Stojí na silné závěrečné pointě, což nutně znamená, že ji člověk vnímá jinak, když ji vidí poprvé a při opakovaných zhlédnutích. Já jsem viděl Podobu věcí nedávno v Klicperově divadle, kde na mě udělala větší dojem, ale nevylučuji, že to bylo právě z důvodů, že na mě završení celého příběhu dost zapůsobilo.

Podoba věcí byla poprvé uvedena v roce 2001, ale myslím, že si podržela svou aktuálnost a jako text řešící manipulace ve vztazích i otázku, co ještě lze považovat za umění, je pro prostor Dvanáctky dramaturgicky vhodnou volbou.

Alois Bartoň, který je novou posilou souboru NDM, dokázal věrohodně ztvárnit proměnu Adama z ostýchavého a neprůbojného kluka v sebevědomě vystupujícího jedince. Sára Erlebachová hraje Evelyn jako cílevědomou dívku, která přesně ví, co chce a jak toho dosáhnout. Zdálo se mi, že je její manipulativnost už od první scény výrazná, ale může to vycházet ze znalosti charakteru postavy. Trošku mi do pojetí režiséra Josefa Doležala nezapadal výkon Roberta Finty, který ztvárnil machistického Phillipa ve zbytečně vyhrocené poloze.

Za drobnou režijní nešikovnost považuji usazení herců během Evelyniny prezentace jejího uměleckého díla do hlediště, protože diváci nemají sledovat jejich bezprostřední reakce. Naopak povedený je úplný závěr, kdy Adam sedí v rohu scény a Evelyn k němu přichází pouze v podobě projekce promítané na stěnu, což hezky shrnuje předchozí děj, který byl rovněž pouze iluzí.


Bůh masakru Po Ošklivci uvedla Aréna jako svůj další festivalový příspěvek opět velmi známý a léty prověřený titul. Bůh masakru je nejslavnější hrou Yasminy Rezy a podobně jako o den dříve uvedený text Pozdě příchozí začíná coby společenské setkání dvou rodičovských párů, které si chtějí vyříkat problémy svých dětí.

Poté už ale každá z her směřuje jinudy, Bůh masakru tematizuje, jak málo stačí k tomu, abychom odhodili masku společenské přetvářky a začali v rámci „strategie přežití“ krutě ubližovat svému okolí.

Režisér Petr Svojtka inscenoval hru velmi přímočaře. Už od začátku je zřejmé, že tahle schůzka je jen klam, jímž si chtějí její účastníci dokázat, že umí řešit konflikty na úrovni. Navíc se ani nesnaží skrývat, jak moc je setkání obtěžuje. Civilizační slupka se tak začíná odlupovat velmi brzy. Nejvýrazněji se to projevuje u postavy právníka Alana, v jehož grimasách a gestech (jako je třeba položení nohy na prosklený stůl) Marek Cisovský přesně zrcadlí, co si v dané chvíli myslí.

Hra mívá obvykle větší gradaci, kdy je přechod od civilizované (i když trochu trapné) debaty k neskrývané agresi pozvolnější. Svojtka jako kdyby chtěl svou inscenací říct, že se doba mění a buranství už stačí skrývat jen velmi ledabyle, protože už ani ve vyšších společenských kruzích není tak zásadním problémem.


Krvavá svatba Pokud byl na předchozích ročnících Ostravaru v programu nějaký inscenační průšvih, dost často to bylo v Divadle Jiřího Myrona. Přijde mi, že rozlehlé jeviště tohoto divadla je pro činohru dost nepřátelským prostředím. Ovšem režisér Martin Františák našel jeden ze způsobů, jak nevýhody prostoru eliminovat.

Krvavou svatbu totiž založil z velké části na vizuální působivosti. Scéna Evy Zezuly je laděna do žlutých barev rozpálené Andalusie a umně využívá šířku i hloubku jeviště. Viděl jsem jen málo inscenací, kde by tak důležitou roli hrál světelný design (jeho autorem je Lukáš Dřevjaný), hra světla a stínů podtrhuje pocity nebezpečí a nemožnosti uniknout z osidel smrti. S ohledem na působivost těchto scén mi pak přišlo zbytečné, když byla postava Luny (Alexandra Gasnárková) zachycena pomocí live cinema a projekcí na zadní stěnu. Významnou úlohu hraje rovněž hudba, která kombinuje rap, španělské rytmy i folklorní prvky. Je to hodně ekletické (ostatně jako celá inscenace), ale atmosféru to nekazí. Inscenační tým Lorcovu hru dost krátil, i díky tomu se zvolený koncept během devadesáti minut nevyčerpá a inscenace drží solidní tempo.

Vizuální opulentnost ale neupozaďuje ani herecké výkony, zaujmou hlavně Kateřina Breiská v roli Matky, která je zas a znovu konfrontována s důsledky násilí okolního světa. Sára Erlebachová nehraje Nevěstu jen jako manipulovanou kořist mezi dvěma muži, ale sama umí dát najevo vlastní vůli.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalový web zde
foto Martin Kusyn
o Ostravaru budeme psát v SADu 1/2026