Mikulka: Tohle se stalo! (spolek JEDL v divadle Rokoko)

Jak dlouho se peče štrůdl?

Inscenaci osvědčeného tria Nebeský-Trmíková-Prachař (doplněného Denisou Barešovou a Tomášem Havlínkem) lze brát především jako přesvědčivou ukázku umění divadelního vypravěčství. Všichni čtyři aktéři se pohybují ve starodávné venkovské kuchyni, přičemž po většinu doby reálně připravují štrůdl - výsledek po děkovačce nabídnou divákům k ochutnání - a přitom vyprávějí fantastické příběhy Henri Pourrota. Na scéně je ještě Jan Šikl, který dění pomocí kláves, trubky a looperu podmalovává nenápadně nervní hudbou, a také (trochu nadbytečně) Igor Korpaczewski, který na velké plátno v pozadí zvolna maluje vesnický výjev.

Příběhy mají sice pohádkovou formu ("byl jednou jeden..."), spíše jsou ale tajemně fantastické, často docela drsné, delší i krátké, s pointou i bez pointy, obvykle působí archetypálně, dojde však i na téměř klasicky vystavěnou anekdotu. Pokud bychom chtěli hledat společného jmenovatele (přestože to úplně nutné není, myslím), byl by jím nejspíš jaksi konzervativní náhled: násilné zásahy do přirozeného běhu věcí, byť třeba dobře míněné, se nevyhnutelně vymstí.

Podstatné je, že vyprávění je to velmi hezké, zmíněná čtveřice se střídá v drobných sólíčkách i ve společných výstupech, všichni dokážou výborně pracovat s tajemnou náladou i s neustále přítomným (sebe)ironickým nadhledem, popřípadě se zcizujícím odstupem. A na konci přijde zřetelné, úderně formulované poučení, jakkoli by jej v právě absolvované sérii pramálo čítankových příběhů a morytátů viděl asi jen hodně velký optimista: je nutné se nevzdávat, všechny pokřtěné bytosti mají vždy a za všech okolnosti naději.

Pečlivé sledování stopáže inscenací je sice specialitou kolegy Vosky, v tomto případě se však výpravě do tohoto hájemství neubráním. Už dlouho se mi totiž nestalo, abych byl v průběhu představení takhle rozpolcený: dění na scéně mě až do konce těšilo a bavilo - a současně jsem si zhruba od půlky stále častěji říkal, že už toho vlastně bylo dost. Příběhy sice tu a tam tematicky i jinak vazbí, celkově ale dění nikam nesměřuje, všechno by to nejspíš mohlo stejným způsobem běžet třikrát tak dlouho (nebo naopak o půl hodiny méně dlouho, což by se mi zdálo tak akorát). Ale možná byla ta hodina a půl nutná prostě proto, aby účinkující stihli dopéci štrůdl.

VLADIMÍR MIKULKA

více informací zde
foto ze zkoušky (Facebook JEDL)