Mikulka: Trpaslíci (Studio Hrdinů)

„Jsme karikaturou smysluplného bytí“

Nejsem si tak úplně jistý, čím to bylo, ale vlastně mě to představení bavilo. Čímž rozhodně nechci říci, že bych tomu, co zhruba hodina a půl předváděla na scéně Studia hrdinů trojice Pavlína Štorková, Jan Bárta a Jan Jankovský rozuměl. Ostatně dost silně pochybuji, že na tom někdo jiný v hledišti mohl být o moc lépe.

O porozumění tu ale zas tolik nejde, Jan Horák se zálibnou tajemností splétá celou řadu motivů, nechává jeden odrážet ve druhém, tu a tam přihodí více či méně ironický postřeh takříkajíc ze života, občas je dění lyrické, občas se dostává až na hranu parodie. Narážek, nápovědí a stop je spousta, jenže žádná z nich nikam nevede. Nebo možná i někam vede, akorát nemáte šanci poznat, že už „tam“ třeba jste. Ale zas se můžete s potěšením oddávat pokusům o orientaci, jakkoli předem tušíte, že jsou odsouzeny k nezdaru.

V Trpaslících se do sebe vkliňují příběhy myšky, která oslepila psa, kapitána, který skončil jako srážce majáku, ženy, která se strážcem majáku pobývá jako trosečnice a oba navazují hodně komplikovaný erotický vztah (přičemž kruhem odkazují na onu myšku a psa). Důležitý je motiv koně, kterého zachránila na poušti kachna a on jí pak nechal i s pěti káčátky ve štychu, a taky trojice trpaslíků, která se snesla na zem zachránit svět a místo toho je sežrala kočka. Děsivě obrovské kočičí oči se také občas coby výhrůžná projekce objevují na stěnách, na střídačku s pythickými titulky, které to všechno komentují výroky po způsobu toho, který je zmíněn v titulku. V závěrečné třetině kromě toho dojde i na řadu úvah, ve kterých trpaslíci hovoří o sobě nebo o existenci jako takové. A úplně na závěr sbor vznosně zapěje „káč-káč-káč“.

V sugestivní atmosféře záměrně naprosto nepřehledných Trpaslíků byla jistotou Pavlína Štorková: na rozdíl od kolegů, kteří povětšinou „hráli co bylo potřeba“, naplno otevřela stavidla histriónství, parodovala, rozněžňovala se, expresivně přepínala a vzápětí starosvětsky nyla. Což pro diváky topící se v neuchopitelném dění představovalo cosi na způsob záchranného kruhu - kdykoli Štorková ustoupila do pozadí, představení citelně ztrácelo švih.

Dovedu si představit, že by Horákova inscenace mohla být o něco hutnější a méně upovídaná (zvlášť v závěrečné trpasličí třetině), možná by nemusela mít dva falešné konce, ale celkově mě jakožto milovníka divného divadla potěšila. Až se mi bude stýskat po srozumitelné podívané, mohu se vypravit někam jinam.

VLADIMÍR MIKULKA

více zde
foto Facebook Studia Hrdinů
o inscenaci budeme mluvit v podcastu Světa divadla Záhledy (k poslechu od pondělí 4.5.)