Mikulka: Regiony Hradec Králové (sobota 20.6.)

Zlatovláska – Divadlo jednoho Edy
Orfeus a Eurydika – Divadlo na cucky
Krabat - Drak
Delikatesa – Mikro-teatro

Zlatovláska – Miroslava Bělohlávková sice přehraje známou pohádku ve víceméně tradiční podobě, hlavní půvab inscenace však spočívá dílem ve scénografii a dílem v pobaveném a lehce, leč setrvale ironickém nadhledu. Vše je tu vyvedeno z kuchyňských potřeb, takže třeba král má podobu demižonu se sušákem na příbory jako korunou, a ještě důležitější je, že jednotlivé výstupy jsou odlehčeny komentováním, toho, co se právě na scéně děje. S tím jde ruku v ruce zapojování dětského publika do akce: hezký byl třeba úkol pro holčičku z první řady, která měla coby ryba vylovit kleštěmi prsten ze sklenice, kterou přitom performerka trochu zlomyslně třepala. Výsledkem bylo představení výrazně dětské, ale zároveň takové, při kterém se necítí hloupě ani dospělí. A navíc svého druhu nenásilná instruktáž ohledně imaginace a - vznešeně řečeno – znakovosti divadla.

 

Orfeus a Eurydika – Přiznám se, že setkání Jana Friče s barokní operou (hudebně modernizovanou Jakubem Kudláčem) mě úplně minulo. V programu se lze dočíst, že režisérovi šlo o cosi na způsob setkání umění „vysokého“ a lidového, jenže málo platné, já prostě slyšel falešně zpívajícího Amora, viděl ochotnicky rozpačitý chór (ochotnický bohužel v tom špatném slova smyslu) a Eurydiku, která zvládla pěvecký part, ale naprosto jí chyběla schopnost obdařit titulní postavu čímsi jako jevištní přítomností. Představitelka Orfea (bůhví, proč žena, nevadilo to, ale nijak se s tím nepracovalo) sice v této společnosti výrazně čněla, jak pěvecky, tak po herecké stránce, ale sama na všechno dost dobře stačit nemohla. Občas i zde nastaly odlehčující zcizováky a ironizující momenty, jenže málo platné, celkově režie nepřišla s ničím, co by roztříštěné a pramálo dynamické dění sjednotilo a obdařilo smyslem.

Krabat – Příběh učedníka Krabata v podivném mlýnu pojali v Draku v podstatě jako horor. Nijak zvlášť se netrápí pečlivým rozehráváním příběhu a objasňováním motivací jednání postav, spíš k sobě skládají hrané a napůl loutkové scény a budují temnou atmosféru. Její součástí může být jak ostré světlo reflektoru doprovázející hrozivý reprodukovaný hlas Mistra, tak efekty v podobě náhlého vzplanutí loutky – které kontrastují s víceméně tradičně zahranými výstupy živých herců. Vychází to dobře, celek lze chápat jako příběh neohrožené lásky spojené se vzpourou proti pochybné a zdánlivě všemocné autoritě, ale třeba i jako metaforu diktátorsky ovládaného a do sebe uzavřeného světa. Potíž je ovšem v tom, že se všechny zmíněné postupy opakují ve stejné intenzitě a náladě, což společně s oslabenou dějovostí vede k tomu, že se inscenace občas trochu vleče.

Delikatesa – Černá groteska na závěr dne nemůže nikdy škodit. Veronika Riedelbauchová a Mikro‑teatro vyšli z vděčné a téměř klasicky působící komediální situace: u stolu v restauraci sedí host, kterého obsluhuje frankensteinovsky vyhlížející, podivně reagující číšník. Místy to bylo bez nadsázky skvělé. Třeba pasáže, v kterých číšník po odsouhlasení návrhu „Trochu hudby?“ přivlekl tubu, nebo když se na hostově talíři objevila místo pokrmu ženská ruka později i hlava. Občas se ale nápady trochu opakovaly nebo prostě jen nebyly natolik nosné, jako ty zmíněné. Odhadují, že kdyby ze zhruba hodinové Delikatesy vznikla půlhodinová drobnička, byla by to intenzivní žánrová podívaná bez kazu a slabého místa.

 

VLADIMÍR MIKULKA

kompletní festivalový program zde
foto web festivalu
o Regionech budu psát do SADu 5/2026