Mikulka: Sawdust Symphony (Letní Letná 2026)

Šroubař, hřebíkář a lepič

Na Letní Letné to zatím vypadá na úplně tradiční průběh (bráno z mého zcela osobního hlediska). Z představení těch úplně nejhlavnějších hvězd zhusta odcházím s většími či menšími rozpaky (viz), skvělé mi naopak připadají produkce spíše okrajové, komorní a nějakým způsobem podivné. Není to nijak originální postřeh, přesně takto je festivalová dramaturgie koncipovaná už řadu let: zcela záměrně kombinuje bezproblémově přijatelné novocirkusové popaře s poněkud méně stravitelnými, ale o to pozoruhodnějšími podivíny a úletáři.

Letošním úletem se stala performance Sawdust Symphony tria Michael Zandl, David Eisele a Kolja Huneck. Pánové předvedli, že hranice žánru lze rozšířit do hodně nečekaných poloh: základem dění bylo cosi na způsob vykloubeného „dřevokutilství“. Vše odstartovala soutěž o to, kdo dokáže ve velmi omezeném čase vyrobit z pár prkének židličku; tímto způsobem se účinkující rozdělili na „šroubaře“, „hřebíkáře“ a „lepiče“. 

A pak už to jelo od jedné absurdní situace ke druhé. K vidění byla výroba dřevěné káči na opravdovém soustruhu, urputné mlácení do hřebíků na sto různých způsobů, ale také zálibně nechutné akce lepiče, který se změnil v hororovou postavu, z níž lepidlo doslova odkapávalo (pár diváků to nevydrželo a odešlo).

Občas se sice objevil i pověstný cirkusový „wow efekt“, na předvádění technicky náročných triků ale tahle symfonie rozhodně nestála. Mnohem spíš šlo o nápaditou hru s atmosférou, překvapivým objevováním a mizením aktérů, domýšlením zdánlivě samozřejmých úkonů ad absurdum a samozřejmě i o schopnost zaskočit publikum dotažením akcí až na hranu přijatelnosti. Několik zdlouhavých lyričtějších pasáží bych oželel, ale i tak: výsledkem byla velmi sympatická podívaná, která intenzitou, originalitou i vtipem strčila svou úhledně popovou konkurenci hravě do kapsy.

VLADIMÍR MIKULKA

více o inscenaci zde
o Letní Letné budeme psát v SADu 5/2026 a hovořit v redakčním podcastu Záhledy #47 (vyjde 7.9.)
foto web Letní Letné