Mikulka: Alkéstis (Antická Štvanice)

Sami si za to můžete!

Hned úvodem je dobré napsat, že inscenace Marie Novákové a Kristiána Kubáka (a samosebou autora textu Matěje Samce) má až na velmi hrubé dějové obrysy pramálo společného s Eurípidovou hrou téhož jména, potažmo s příslušným starořeckým mýtem. Což je pouhé konstatování, nikoli výtka, na Štvanici se hraje (nebo přinejmenším chce hrát) současným jazykem o současných tématech. (O Alkéstis psal na Nadivadlo také Vojtěch Voska, zde)

Výše jmenovaným by se ovšem dalo vytknout něco jiného. V českém divadle se poslední dobou rozmohl dosti otravný nešvar pohodlné, jaksi „obecně správné“ a do omrzení opakované typologizace postav a s tím souvisejících tematických schémat. Platí to i pro Alkéstis: „žena/trpitelka, muž/necitlivý sobec, politik/demagogický cynik, hrdina/sebestředný mačo atd“. Jistě na tom může něco být, ale stejně se nemohu zbavit asociací na obdobnou typologizaci „poctivý dělník, váhavý intelektuál, obětavý komunista, proradný kulak atd“. No nic, to jen tak před závorkou; tvůrci se naštěstí viditelně snaží ono prvoplánové schémátko alespoň v něčem překročit. (Mimochodem, zde se neshodnu s výše zmíněným kolegou Voskou, myslím, že v tomto ohledu inscenaci trochu křivdí).

Štvanická Alkéstis začne tak trochu jako Nora. Povrchní, manipulovaná, rodiči a potom manželem ubíjená, nešťastně vdaná stárnoucí dívenka, která spíš chce od všeho utéct, než že by se za milovaného chotě dobrovolně obětovala (jak stojí v mýtu). Její smrt spustí kolotoč poněkud rozbíhavých a nestejně zábavných scének, takže to dost dlouho vypadá, že si inscenátoři s příběhem příliš nevědí rady: politická satira v podobě truchlícího manžela a krále, parodie hrdinského Hérakla, zbanalizované hádky syna s otcem. Když nakonec Hérakles přivede Alkéstis ze zásvětí, chvilku to dokonce vypadá na posun k trochu pokleslé konverzačce.

Pak ale přijde náhlý zvrat, Alkéstis zůstane na světě samotná a od počáteční cynické spokojenosti, že má od všech chlapů konečně pokoj, záhy přejde do existenciální rozpravy s bohem Apollónem, jenž v inscenaci vcelku průhledně zastupuje nejen muže, ale vše „vyšší“. Umírající Alkéstis mu hořce vyčte, že právě on je hlavním viníkem nedobrého stavu světa. Je to sice dost nečekané (nevyřčený odkaz na Apollónovu roli v mýtu, obávám se, nestačí), ale i tak je tenhle posun na celé inscenaci nejzajímavější a nejoriginálnější: „Jsem taková, jakou jste mě vytvarovali, zničím celý svět - a je to vaše vina. Vy ten svět zase vybudujete a já ho zničím znova.“ Tematický oblouk se efektně uzavře, což je oceněníhodné. Že by byl vystavěný pevně a přesvědčivě, to se tak úplně říci nedá.

VLADIMÍR MIKULKA

více zde
foto Tomáš Brabec
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve čtvrtek 3.9. od 15:30