Škorpil: Gagarin! (Športniki)

Příběh (?) opravdového (?) kosmonauta (?)

Není nejmenších pochyb o tom, že Športniki dokážou vymyslet výborný detail, gag, vtípek nebo napsat a zahrát písničku. V Gagarinovi je tak třeba vynikající let nebohé Lajky do kosmu, trénink budoucích kosmonautů, esesák pálící z kazeťáku (včetně charakteristického poplácání „hlavně“ při odchodu) a dojemná je i finální vrtulníková scéna. Na čem ale v této inscenaci bohužel troskotají je dramaturgie celku.
Ggarinovi schází jednotící gesto, které by mu dalo – lidově řečeno – fazónu, či „ksicht“. Úvodní projev hrající dramaturga je sám o sobě kouzelný (zejména jeho opakované „nesmělé“ pokročení k divákům), ale s motivem „loutkářského sdružení KSM“ se už důsledněji nepracuje. Stejně tak chybí jednotící výtvarný rámec a přísněji dodržována není ani domácká poetika hraní s hračkami či předměty denní potřeby. Inscenace se tudíž pocitově tříští do pouhého pásma, kde je několik velmi dobrých výstupů prokládáno místy výrazně hluššími (za zcela zbytečné osobně považuji „kalendárium“ připomínající události, které s hlavní dějovou linkou souvisejí jen velmi vzdáleně) a myslím, že krácení o dobrou třetinu by jí prospělo.
Športniki mají evidentně mnoho společného s Buchtami a loutkami: v tom dobrém připomínají jejich hračičkářství a smysl pro drobný detail, v tom špatném pak necitlivost k nutnosti delší inscenaci podstatněji koncipovat i za cenu toho, že řada „dobrých nápadů“ padne pod stůl.