▼
pondělí 5. listopadu 2012
Švejda: Gagarin! (Športniki)
Športniki si ve své druhé práci, Gagarinovi!, ukrajují podstatně větší krajíc než v debutovém (hojně aplaudovaném) Back to Bullerbyn. Na podkladě nablble apologetického spisu Juraje Nagibina Úsměv a hvězdy vyprávějí nejen o Juriji Gagarinovi, ale i o jeho době. Hrdina jim vlastně slouží jako vhodný průsečík pro prezentaci různých zhůvěřilých tváří dvacátého století. Byť si ale soubor ve své nápaditosti nijak nezadá s Buchtami a loutkami a byť si dokáže poradit i se ztišenými, vážnými polohami (které nepůsobí plakátově či jinak trapně), hlavní téma se mu z té osmdesátiminutové stopáže (bezmála dvakrát tak dlouhé jako Back to Bullerbyn) nedaří vyloupnout. Inscenace má stále odstředivé tendence, těká od jednoho možného centrálního tématu k druhému, ulpívá na jednotlivostech (vzorový příklad: hit večera o krávě Krasavě)... trpí prostě standardní nemocí českých loutkářských hračičkářů.
Považuji za dobré zdůraznit, že ve shodě s vnitřními pravidly blogu jsme s Martinem psali své příspěvky soubežně a nezávisle a byť jsme společně večer navštívili i PvK, hovory o Gagarinovi jsme si zakázali.
OdpovědětVymazatVnitřní pravidla? Ty jo, no tak o tom jsem zatím neslyšel :)
OdpovědětVymazatAle jinak chvályhodné - nepovídat si o představení, o které budu psát, by měla být pro kritika slušnost.
ještě mě nad tvým příspěvkem napadla jedna věc: píšeš "různých zhůvěřilých tváří dvacátého století". já měl ale pocit že vysmívána je tu především jedna zhůvěřilost a sice komunismus a jeho propaganda. A jakkoli nejsem zastánce této ideologie, trochu mne to rušilo.
OdpovědětVymazatNevím, neměli jste také někdo pocit, že je to jakoby "z musu" nebo pro pořádek?
Argumentovat mládím inscenátorů není asi uplně fér, ale stejně mi to osobně přišlo asi jako kdybych si já dělal srandu z rakousko-uherských oficírů, nebo prvorepublikových agrárníků. Já bych se osobně bez opakovaného Maa a koneckonců i toho kalendária (včetně Horákové) úplně klidně obešel.
To jak daleko vlastně ke světu komunismu Športniki mají, mne nejvíc trklo ve scéně Gagarinova příchodu do školy, kde o učitelce zcela automaticky hovoří jako o "paní učitelce". Mohla to být momentální chyba, ale o to na věci nic nemění.
Slovy klasika: Potýká se podobnými problémy ještě někdo jiný, nebo je to jenom můj osobní problém?
vnitřní pravidla jsou samozřejmě jen pomyslná (zatím).
OdpovědětVymazatAle ta shoda je taková, že jsem měl potřebu to zdůraznit.
To je zajímavá úvaha: že by tvůrci motiv kalendária do inscenace vkládali z nějakých vnějších důvodů - aby mohli např. s inscenací objíždět školy (?). Já si to vysvětluji prostě tak, že chtěli dosáhnout většího záběru, že chtěli udělat "velkou" a "závažnou" inscenaci. Taky bych to ale klidně oželel (= stačil by mi pro charakterizaci doby ten jeden z úvodních - vynikajících! - obrazů na píseň Narodil se Kristus Pán).
OdpovědětVymazatZa další "zhůvěřilé tváře" 20. století považuji např. scénu, prezentující Gagarina jako celebritu.
Z kalkulu se zaměřením na školy bych Športniki věru nepodezříval - všichni to mají jako bokovku, nikoliv jako zdroj příjmů.
OdpovědětVymazatJá jsem to přijal bez výhrad a ty Jakubovy problémy nemám, ale možná to bude tím, že jsem +/- stejná generace jako tvůrci.
ne takhle já to namyslel, s těmi školami. samozřejmě že to kalendárium je zajímavý nápad v tom, že umožňuje právě to řetězení drobnůstek, ve kterém jsou jindy nejlepší.
OdpovědětVymazatgagarin-celebrita je zhůvěřilost komunistické propagandy. údajně ho to hrubě štvalo, chtěl létat, a přivedlo k (ne)mísrnému alkoholismu.
Právě že součástí té "velké inscenace" je i jakési divné poselství: co třeba počít s tím závěrečným - cituji z paměti - "až půjdete přístě k volbám, jděte z úsměvem", které následuje na - moc hezkou - demonstraci přerozdělování. Je to myšleno ironicky nebo vážně?
mě to s tim komunismem (viz. např. i ironizování krajských voleb, Vaňousová ohyzdně přehrávající komsomolky a soudružky etc.) připadá, jako že by se chtěli nečěmu vysmívat, ale je jim to vlastně jedno, není to a ani nemůže být jejich boj. (bůhvíproč jsem si u toho vzpoměl na sbírku vtipů "Bourali jsme vesele rakouské mocnářství zpuchřelé", která odvážně vyšla někdy v 60. letech)
mimochodem, Martine: ad "velká" a "závažná" inscenace: vzpomímínáš na společně viděnou "Fucking Generation"?
OdpovědětVymazataby bylo jasno: já to neřeším jako zásadní problém té inscenace, spíš se tu veřejně snažím dojít nějakého řešení veci, která mi vrtá v hlavě. nějak mi to prostě utkvělo, včera jsem bádal zda a jak to dát do toho komentu... Prostě, ksdyž mi řeknete - tak jako Michal - že vás něco takovýho vůbec nenapadlo, tak se tim přestanu zabývat (a pro sichr přestanu číst Referendum - ten anti-antikomunismus už evodentěn leze na mozek)
mimochodem, Martine: ad "velká" a "závažná" inscenace: vzpomímínáš na společně viděnou "Fucking Generation"?
OdpovědětVymazataby bylo jasno: já to neřeším jako zásadní problém té inscenace, spíš se tu veřejně snažím dojít nějakého řešení veci, která mi vrtá v hlavě. nějak mi to prostě utkvělo, včera jsem bádal zda a jak to dát do té glosyu...
Prostě, když mi řeknete - tak jako Michal - že vás něco takovýho vůbec nenapadlo, tak se tim přestanu zabývat (a pro sichr přestanu číst Referendum - ten anti-antikomunismus už mi evidentěn leze na mozek)
Gagarin - celebrita je plod šedesátých let, nikoli nutně jen komunistického režimu.
OdpovědětVymazatTo, jak Johana Vaňousová hraje, bych - budu shovívavý - nenazval přehráváním, ale stylem (ano, ve větším množství to irituje, ale zároveň to nepostrádá jistý půvab).
Ano, také mám ten dojem, že inscenátoři v tom, pokud jde o historické reálie a "společensko-politickou" orientaci, poněkud plavou. Že si prostě některé věci nedokáží úplně "zařadit".
Zdá se mi ale, že se tato diskuse rozbíhá již hodně do šířky, že naráží na další a další otázky, které Gagarin! vyvolává - což inscenaci, myslím, slouží velmi ke cti.
Zkrátka: myslím, že by si Gagarin! zasloužil skutečně velkou recenzi.
Pánové, děkuji vám za vaše ohlasy i následnou diskuzi, která mne velmi zájímá. Vysvětlovat ani obhajovat nic nemíním, nemyslím, že je to na místě. Pouze mohu potvrdit, že jakékoli provozně-produkční pohnutky skutečně hledat netřeba...na to nás to příliš baví a příliš málo živí...
OdpovědětVymazatU Gagarina a Športniků a obecně u tohoto typu "rozbíhavých" inscenací a souborů je myslím životně důležité, aby se publikum co nejdřív dostalo do stavu, ve kterém je ochotno přistoupit na hru, která zdánlivě nemá pravidla. Což zároveň znamená, že ona "neexistující" pravidla nesmí být porušována tak křiklavě, aby to diváky k úvahám o pravidlech jakkoli přivádělo. Četné zkušenosti s Buchtami a loutkami mě naučily, že právě tohle může až neuvěřitelně kolísat i v rámci jedné a té samé inscenace (u Športniků to asi nebude jinak). Po četných zkušenostech s Martinem Švejdou coby divákem neméně zase dobře vím, že donutit zrovna jeho zapomenout na pravidla je úkol takřka titánský.
OdpovědětVymazatChci se dopracovat k tomu, že já osobně jsem (v červnu v Hradci) na Gagarinovi v tomto vstřícném stavu setrval skoro celé představení. Pravidla nebyla porušována tak silně, aby stálo za to se tím rozptylovat, a "nadbytečnost" většiny odboček se mi zdála být úplně jednoduše vyvážena tím, že byly velmi pěkně vymyšlené. Navíc Gagarinovi nelze upřít, že se celá inscenace i se všemi odbočkami docela hezky poskládá do jakési absurdní legendy o sovětském světci (nebo první sovětské globální celebritě, chcete-li). Obávám se, že bez odboček by skládání bylo možná čistší, ale nejspíš by to nebylo ono.
mám trochu pocit že z tebe mluví fandovství. Což je ale veličina práve u Buchet a asi i Športniků téměř základní. myslím že já zas takový problém s porušováním pravidel hry nemám.
OdpovědětVymazatZdálo se mi, že to celé postuně uvadá. (a odpovídaly tomu i reakce "nefanouškovské" části publika). Což samozřejmě mohl být problém toho konkrétního představení, ale sevřenější forma etc. (což ale proboha nic neříká o možnosti improvizace, humoru atd.) takové riziko omezuje.
"Což zároveň znamená, že ona "neexistující" pravidla nesmí být porušována tak křiklavě, aby to diváky k úvahám o pravidlech jakkoli přivádělo." Ano, Vladimíre, to je přesný postřeh. Uvedu příklad právě z Gagarina: píseň o krávě Krasavě končí pointou, ve které se "propagátoři" Krasavy vymezují vůči krávě Milce. Samozřejmě: je to efektní, vyvolává to bouři smíchu, ale jak sakra tahle pointa pasuje do rámce inscenace, která vypráví o něčem jiném?
OdpovědětVymazatTady už se jednoduše dostáváme na hranici, kde končí racionální argumentace a začíná úplně jednoduché líbí/nelíbí respektive vadí/nevadí.
OdpovědětVymazatJasně, že Milka do Gagarina nepatří. Je to odbočka, která mi - za předpokladu, že je udělaná dobře - nijak nevadí (viděl jsem to před půl rokem a na tenhle moment si už třeba vůbec nevyzpomínám). Mimochodem, přísně vzato je mimo téma i ona závěrečná ironicky angažovaná promluva dramaturga. A přesto to byla skvělá tečka, kterou si naopak pamatuji velmi dobře: "Svět se přestal usmívat... strašně se k tomu chceme vyjádřit, ale jak na to? .... rozhlédněte se, a pokud má váš soused jednu korunu a vy deset, pět korun mu dejte a budete mít stejně. Anebo naopak, pokud má váš druhý soused tisícovku, pět stovek mu seberte a je to“.
A co se týče ovadání - to je fakt těžké, když jsme neviděli to samé představení. Mě osobně Gagarin bavil až do konce. A pokud mě paměť neklame, v Hradci nálada s výjimkou nepovedené finálové písně nijak neovadávala ani u ostatních.
U Gagarina a Športniků a obecně u tohoto typu "rozbíhavých" inscenací a souborů je myslím životně důležité, aby se publikum co nejdřív dostalo do stavu, ve kterém je ochotno přistoupit na hru, která zdánlivě nemá pravidla. Což zároveň znamená, že ona "neexistující" pravidla nesmí být porušována tak křiklavě, aby to diváky k úvahám o pravidlech jakkoli přivádělo. Četné zkušenosti s Buchtami a loutkami mě naučily, že právě tohle může až neuvěřitelně kolísat i v rámci jedné a té samé inscenace (u Športniků to asi nebude jinak). Po četných zkušenostech s Martinem Švejdou coby divákem zase dobře vím, že donutit zrovna jeho zapomenout na pravidla je úkol takřka titánský.
OdpovědětVymazatChci se dopracovat k tomu, že já osobně jsem (v červnu v Hradci) na Gagarinovi v tomto vstřícném stavu setrval skoro celé představení. Pravidla nebyla porušována tak silně, aby stálo za to se tím rozptylovat, a "nadbytečnost" většiny odboček se mi zdála být úplně jednoduše vyvážena tím, že byly velmi pěkně vymyšlené. Navíc Gagarinovi nelze upřít, že se celá inscenace i se všemi odbočkami docela hezky poskládá do jakési absurdní legendy o sovětském světci (nebo první sovětské globální celebritě, chcete-li). Obávám se, že bez odboček by skládání bylo možná čistší, ale nejspíš by to nebylo ono.
"Což zároveň znamená, že ona "neexistující" pravidla nesmí být porušována tak křiklavě, aby to diváky k úvahám o pravidlech jakkoli přivádělo." Ano, Vladimíre, to je přesný postřeh. Uvedu příklad právě z Gagarina: píseň o krávě Krasavě končí pointou, ve které se "propagátoři" Krasavy vymezují vůči krávě Milce. Samozřejmě: je to efektní, vyvolává to bouři smíchu, ale jak sakra tahle pointa pasuje do rámce inscenace, která vypráví o něčem jiném?
OdpovědětVymazatmám trochu pocit že z tebe mluví fandovství. Což je ale veličina právě u Buchet a asi i Športniků téměř základní.
OdpovědětVymazatmyslím že já zas takový problém s porušováním pravidel hry nemám, ale zdálo se mi, že to celé postupně uvadá. (a odpovídaly tomu i reakce "nefanouškovské" části publika). Což samozřejmě mohl být problém toho konkrétního představení, ale sevřenější forma etc. (což ale proboha nic neříká o možnosti improvizace, humoru atd.) takové riziko omezuje.
U Gagarina a Športniků a obecně u tohoto typu "rozbíhavých" inscenací a souborů je myslím životně důležité, aby se publikum co nejdřív dostalo do stavu, ve kterém je ochotno přistoupit na hru, která zdánlivě nemá pravidla. Což zároveň znamená, že ona "neexistující" pravidla nesmí být porušována tak křiklavě, aby to diváky k úvahám o pravidlech jakkoli přivádělo. Četné zkušenosti s Buchtami a loutkami mě naučily, že právě tohle může až neuvěřitelně kolísat i v rámci jedné a té samé inscenace (u Športniků to asi nebude jinak). Po četných zkušenostech s Martinem Švejdou coby divákem neméně zase dobře vím, že donutit zrovna jeho zapomenout na pravidla je úkol takřka titánský.
OdpovědětVymazatChci se dopracovat k tomu, že já osobně jsem (v červnu v Hradci) na Gagarinovi v tomto vstřícném stavu setrval skoro celé představení. Pravidla nebyla porušována tak silně, aby stálo za to se tím rozptylovat, a "nadbytečnost" většiny odboček se mi zdála být úplně jednoduše vyvážena tím, že byly velmi pěkně vymyšlené. Navíc Gagarinovi nelze upřít, že se celá inscenace i se všemi odbočkami docela hezky poskládá do jakési absurdní legendy o sovětském světci (nebo první sovětské globální celebritě, chcete-li). Obávám se, že bez odboček by skládání bylo možná čistší, ale nejspíš by to nebylo ono.