Višňová redukce
Četl jsem nedávno zajímavý článek o molekulární gastronomii - oboru, který si (jak jsem vyrozuměl) pohrává se vztahem chutě a tvaru, případně chutě a skupenství. A vzpomněl jsem si na něj včera v hledišti Husy na premiéře Mikuláškova Višňového sadu: jeho inscenační princip je vlastně svým způsobem podobný. Sotva by asi někdo tvrdil, že Čechovovy "velké" hry (a Višňový sad především) stojí na zápletce a ději - to podstatné, to "čechovovské" (ať už si pod tím představujeme cokoliv) se odehrává mezi tím, v dlouhých dialozích, pauzách a zámlkách, ve zvucích prasklých strun, impresi, náladě, jak kdo chce.
Mikulášek s dramaturgyní Martou Ljubkovou to jistě dobře vědí, a proto zvolili potměšile provokativní přístup: text seškrtali takřka na nutné dějové minimum, jako by se do něj pustil začínající ochotnický dramaturg a odstranil to, co v svatém nadšení pokládal za nepodstatné. Na jevišti se potom jakási čechovovská (v širším slova smyslu) esence skládá jakoby nanovo, v němých scénách, které nicméně leckdy dost přesně postihují to, o čem je obvykle řeč. Je to zajímavá podívaná, která paradoxně mnohem lépe funguje právě v oněch scénách, z nichž takřka zmizel dialog - tam se uplatní Mikuláškovy půvabné metafory, ale i stále cizelovanější práce s gagem (v tom se vrcholné momenty Višňového sadu blíží třeba Nenápadnému půvabu buržoazie).
Inscenace vcelku bezproblémově (a docela rychle) plyne všeobecnou depresí na statku Ljubov Raněvské ke zdárnému konci, nabízí řadu pamětihodných momentů a několik pozoruhodných hereckých výkonů - jen se tak trochu vtírá otázka, pročže vlastně zrovna Višňový sad, zrovna Mikulášek a zrovna v Huse? "Zajídá se mi neustálé přehrávání klasických titulů bez jasného
dramaturgického odůvodnění," řekl Mikulášek v jednom docela nedávném rozhovoru. "Neřeší se, co chci sdělit, ale čím se má
inscenace bude lišit od těch předchozích. Je to jako nějaký potrhlý
závod." Jistě: Višňový sad je skvělá hra a není těžké najít paralely s dnešním světem finanční krize, hypoték a všeobecné blbé nálady, o němž si neustále s jakýmsi masochistickým potěšením vyprávíme, píšeme a hrajeme. Tím ale otázky nemizí - Mikuláškův Višňový sad je totiž zajímavý právě tím, čím se liší od těch předchozích. Je to možná jako v tom Jelínkově komiksu v aktuálních DN. "Fagi, víš, ňák nevím co hrát," říká dramaturg. A Fagi na to: "Dobrá volba. Višňák je hit."
(To jen pár poznámek na okraj - moje recenze by měla vyjít někdy v příštím týdnu v Hospodářských novinách.)
Inscenace zní z popisu velmi zajímavě. Ale mám otázku. Pravda, v Čechovi je hodně významu v mlčenlivých scénách, v zámlkách, ale důležité je i to, že protagonisté často říkají jedno, ale myslí druhé, ale někdy i ne, a někdy jako by sami hledali, jaký je jejich skutečný názor na věc. A ztvárnění této mnohaznačnosti je těžký ůkol pro každého inscenátora. Když podstatně zkrátíme text, neusnadňujeme si vlastně práci, a tím i ochuzujeme celou hru?
OdpovědětVymazatNepochybně, ale myslím, že uvažování inscenátorů (nejen v tomto případě) nesměřuje k tomu, aby bylo zprostředkováno všechno, co činí výchozí text zajímavým/výjimečným/atp. - a ani já jako divák na tom nikterak nelpím, zajímá mě výsledek.
OdpovědětVymazatI ona mnohoznačnost se do výsledné podoby inscenace promítá úplně jinudy, než skrz psychologické nuance v mnohomluvných dialozích. Mikulášek vede herce (zejména Petru Bučkovou, což je pro Raněvskou krajně nekonvenční volba, o dobrých dvacet let mladší, než obvykle herečky v této roli bývají) k oscilaci mezi dvěma polohami - jedna je klidná, podehrávaná, svým způsobem "dejvická", a druhá emotivní za hranou hysterie. Je to nesmírně zajímavá podívaná, jakkoliv ta inscenace rozhodně není bez problému.
Díky. Snad to uvidím.
OdpovědětVymazatLen na okraj..Jo Michale, úplne rozumiem tomu, čo myslíš pod "nekonvenčnosťou" veku postavy Ľ.R. Na druhej strane, je niekde u A.P.Č. uvedený jej vek (sama som ho asi neodhalila)? Nemyslím si, že je to postava len pre herečky (povedzme) so skúsenosťami? Veď ona ani v texte nevyzerá na pani, čo ide zajtra na penziu. Keďže som inscenáciu nevidela, ale spomenula som si pritom na posledný Višňový sad, ktorý som videla - v réžii Martina Hubu v Jókaiho divadle. Áno, vzhľadom k režisérovi nešlo o žiadny prelomový kus ale Ranevskú hrala skvelá Éva Bandor, ešte stále možno príliš mladá na to, aby mohla ju mohla správne? zahrať. Pritom ale šlo o jedinečný herecký výkon, ktorý aspoň podľa môjho úsudku a podľa záznamu (takže brané s rezervou) prekonal napríklad aj interpretáciu E. Vášáryovej v tej istej postave. A myslím, že výkon Bandor staval hlavne na tom, že nejde o ženu ešte úplne "odpísanú", povedané veľmi hrubým slovníkom.
OdpovědětVymazatTaky myslím, že to u Čechova explicitně není, ale nezapomeň, že má dvě dcery (17 a 24 let - pravda, Varja je adoptivní). A ta inscenační tradice je nějak nastavená, o to taky v tomhle případě běží. Bučková je ročník 1978, ale vypadá klidně na pětadvacet.
OdpovědětVymazatJo inscenační tradice je peklo!
OdpovědětVymazatRaněvská nemusí být odstavená, i když je ve středním věku. V Zadekově slavné burgtheatrovské inscnaci z roku 1996 ji hrála nezapomenutelně Angela Winkler, které bylo tehdy 52. Bylo to citlivá, ale smyslná žena, která udržovala otevřeně milostný vztah s Jašou. Že pařížský milenec Raněvské je značně mladší než ona, se dá vyvodit už z textu. A to, že Lopakhin je do ní zamilovaný, jsem viděl naznačeno v mnoha inscenacích. Čechovovy hry jsou tvárné, ale v jistých mezích. Že tuto postavu může hrát herečka, vypadající na 25, to si dovedu těžko představit.
OdpovědětVymazatTak to je asi potom otázka toho, ako má vyzerať žena v 25tich rokoch ale myslím, že je to otázka vlastne nedôležitá.
OdpovědětVymazatRozhodně to do hry přináší úplně jinou perspektivu.
OdpovědětVymazatJak Raněvská vypadá, posuďte ostatně sami: http://www.provazek.cz/web/document/n_repertoar_img/image-1062.jpg
Hmm, tak neviem, či to podľa tej fotky chcem vidieť :)
OdpovědětVymazatJste si jist, že to není omyl? Vypadá to spíše na Charlottu. Rozhodně za tím nepojedu, snad to přijede na podzim do Plzně, ale moc bych na to nesázel. Kurs Mikluáškových akcií letos podstatně klesnul. V minulých letech jsem se cítěl tak trochu vinen, že jsem bodoval v DN jeho práce systematiky níže než ostatní. Ale letos tomu bylo spíše naopak. Časy se mění.
OdpovědětVymazatNo právě - a Charlottu hraje Ivana Hloužková, kterou by člověk tak nějak logicky tipoval na Raněvskou.
OdpovědětVymazatS Plzní si netroufám odhadovat, rozhodně by ale měl Višňový sad hostovat v Arše - prý v únoru.
Já bych, Michale, dost váhal s tím, že ty hry nestojí na zápletce a ději, Čechov zdaleka není Beckett, i když v něm 60. a 70. léta praotce absurdního dramatu hledala. Jovan Hristič má ve své čechovovské monografii hezkou pasáž, kde dost přesvědčivě vyvrací iluzi o "bezdějovosti" těch her. Naopak, ono se toho v nich děje hodně, až přespříliš. Fór je spíše v tom, že Čechov ty bohaté fabule prezentuje syžetově unikátním způsobem, kde jako by nerozlišoval mezi podstatným a nepodstatným, banálním a osudovým. nemluvě o tom, že podstatné se často odehrává "za scénou". Každopádně skutečnost, že režisér text zredukuje na minimum a o to více převádí původně textové impulsy do mimoslovního jednání, to moderní divadlo zná docela dobře. Jenže se aplikuje takřka vždy na Shakespearovi a jiných, málokdy na Čechovovi. Ale může u něj vůbec fungovat? A jaké je v tomhle razantním klíči Mikuláškovo čtení té hry? Která témata a motivy touhle drastickou redukcí naopak zvýrazňuje?
OdpovědětVymazatJojo, to jsem napsal poněkud nešikovně, do beckettovských vod jsem opravdu nemířil - ale v zásadě tu snad všichni rozumí tomu, co jsem chtěl říct, ne?
OdpovědětVymazatA že by ten přístup byl v moderním divadle novum, to jsem snad už netvrdil vůbec, ale jak se to bude chovat na Čechovovi, to mě právě upřímně zajímalo, a zajímat mě to - na rozdíl od Jitky - vydrželo poměrně podstatnou část večera. Žádný omračující výklad jsem v tom nenašel, ale docela by mě v tomhle směru zajímala inscenační úprava.