Mikulka: Naše třída (Komedie)

Nová Komedie začala lépe, než by mohli skeptici očekávat na základě posledních výkonů Strašnického divadla. Slobodzianekova Naše třída nabízí krutý pohled na polské dějiny poledních osmdesáti let, ve kterých nelze pořádně odlišit oběti a viníky, a jakés takés smíření je možné snad až kdesi na druhém břehu - tady na zemi je jen směšnou iluzí. Téma je to v Polsku poslední dobou populární, Slobodzianek však nenapsal klopotný historický pamflet (na způsob trochu příbuzných dramatických pokusů Miroslava Bambuška), ale kvalitní a silnou divadelní hru. 

Potíž je v tom, že je to hra pro české poměry snad až příliš „polská“. Přesněji řečeno, pracuje s tak výsostně polskými reáliemi a problémy, že český divák je v pozici spíše přihlížejícího než zasaženého. Nápad se závěrečnými apelativními pohledy účinkujících do rozsvíceného sálu je tak trochu nonsens. Což je první příčina jistých rozpaků. 

Druhou příčinou je způsob, jakým Naši třídu - hru drásavou tématem i obsahem, tónem však paradoxně velmi klidnou - pojal režisér Jan Novotný. Dodržuje sice základní neiluzivně vyprávěcí naladění, současně se ale snaží odlehčovat, přidávat vtipy nebo naopak vnějškově dramatizovat. A sází jedno „apelativní“ režijní klišé za druhým: počínaje ostrým protisvětlem přímo do diváků, přes nevinný dětský hlásek ohlašující jednotlivé obrazy, až po závěrečný obraz, ve kterém herci sedí na forbíně na židlích a mluví přímo do diváků. 

Ale abychom skončili v optimistickém tónu: navzdory tomu je to vlastně docela solidní, řemeslně poctivá „aranžérská“ režie. Hře sice tahle inscenace nijak zvlášť nepomůže, ale taky jí příliš neublíží. Výsledkem je inscenace jednoznačně nadprůměrná. 

(Recenze vyjde v Lidových novinách)