Nová Komedie začala lépe, než by mohli skeptici očekávat na základě posledních výkonů Strašnického divadla. Slobodzianekova Naše třída nabízí krutý pohled na polské dějiny poledních osmdesáti let, ve kterých nelze pořádně odlišit oběti a viníky, a jakés takés smíření je možné snad až kdesi na druhém břehu - tady na zemi je jen směšnou iluzí. Téma je to v Polsku poslední dobou populární, Slobodzianek však nenapsal klopotný historický pamflet (na způsob trochu příbuzných dramatických pokusů Miroslava Bambuška), ale kvalitní a silnou divadelní hru.
Potíž je v tom, že je to hra pro české poměry snad až příliš „polská“. Přesněji řečeno, pracuje s tak výsostně polskými reáliemi a problémy, že český divák je v pozici spíše přihlížejícího než zasaženého. Nápad se závěrečnými apelativními pohledy účinkujících do rozsvíceného sálu je tak trochu nonsens. Což je první příčina jistých rozpaků.
Druhou příčinou je způsob, jakým Naši třídu - hru drásavou tématem i obsahem, tónem však paradoxně velmi klidnou - pojal režisér Jan Novotný. Dodržuje sice základní neiluzivně vyprávěcí naladění, současně se ale snaží odlehčovat, přidávat vtipy nebo naopak vnějškově dramatizovat. A sází jedno „apelativní“ režijní klišé za druhým: počínaje ostrým protisvětlem přímo do diváků, přes nevinný dětský hlásek ohlašující jednotlivé obrazy, až po závěrečný obraz, ve kterém herci sedí na forbíně na židlích a mluví přímo do diváků.
Ale abychom skončili v optimistickém tónu: navzdory tomu je to vlastně docela solidní, řemeslně poctivá „aranžérská“ režie. Hře sice tahle inscenace nijak zvlášť nepomůže, ale taky jí příliš neublíží. Výsledkem je inscenace jednoznačně nadprůměrná.
(Recenze vyjde v Lidových novinách)
Potíž je v tom, že je to hra pro české poměry snad až příliš „polská“. Přesněji řečeno, pracuje s tak výsostně polskými reáliemi a problémy, že český divák je v pozici spíše přihlížejícího než zasaženého. Nápad se závěrečnými apelativními pohledy účinkujících do rozsvíceného sálu je tak trochu nonsens. Což je první příčina jistých rozpaků.
Druhou příčinou je způsob, jakým Naši třídu - hru drásavou tématem i obsahem, tónem však paradoxně velmi klidnou - pojal režisér Jan Novotný. Dodržuje sice základní neiluzivně vyprávěcí naladění, současně se ale snaží odlehčovat, přidávat vtipy nebo naopak vnějškově dramatizovat. A sází jedno „apelativní“ režijní klišé za druhým: počínaje ostrým protisvětlem přímo do diváků, přes nevinný dětský hlásek ohlašující jednotlivé obrazy, až po závěrečný obraz, ve kterém herci sedí na forbíně na židlích a mluví přímo do diváků.
Ale abychom skončili v optimistickém tónu: navzdory tomu je to vlastně docela solidní, řemeslně poctivá „aranžérská“ režie. Hře sice tahle inscenace nijak zvlášť nepomůže, ale taky jí příliš neublíží. Výsledkem je inscenace jednoznačně nadprůměrná.
(Recenze vyjde v Lidových novinách)
tak nevím, ale jen z toho co píšeš se mi zdá že nadprůměrná je spíše hra (byť i o tom mám na základě videní originální inscenace svou pochybnost) než inscenace jejíž režie vrší klišé, ne?
OdpovědětVymazatHra je přece neoddělitelnou součástí inscence. Zkrátka si myslím, že v tomhle případě je nadprůměrnost celkového výsledku především zásluhou autora nikoli inscenátorů. Řečeno s nadsázkou: v Komedii výborné hře moc neublížili. Což zas není tak úplně marné, říkám vlastně bez ironie.
OdpovědětVymazatP.S. A co se týče kvalit hry - usuzovat z inscenace, byť originální, na kvality hry je ošidné.
Půjdu se podívat. Ale ve Vladimírově glose je nepřehlédnutelný protimluv: "sází jedno apelativní režijní klišé za druhým", "je příliš polská... český divák je v pozici spíše přihlížejícího než zasaženého"... Ale "je inscenace jednoznačně nadprůměrná". Nevylučuje se to?
OdpovědětVymazatMusím se ještě jednou opakovat: nevylučuje. Přes všechny výhrady je to nadprůměrné divadlo.
OdpovědětVymazatA ještě jedno opakování: ta režie není nějak křiklavě špatná, spíš jaksi průměrná. V několika vypjatých místech mí dramaticky posvítí do čí, to bych s chutí oželel, ale celkově se Novotnýku prospěchu věci nesnaží autora převálcovat.
jestli to není drobný problém terminologický: mě, a zřejmě i Marii, slovo "napdprůměrné" okamžitě implikovalo něco výjimečného. ale ono to, jak to popisuješ prostě jen je lepší než průmerné. Ne?
OdpovědětVymazatČtyři hvězdičky :)
OdpovědětVymazatVladimíre, už mám lístek na 21.12. - já ten čas obětuju :-) Víte vůbec, co píšete? "ta režie není nějak křiklavě špatná, spíš jaksi průměrná" - "je to nadprůměrné divadlo". Už jsem viděla leccos, ale inscenaci, o které bych uměla říct tyto dva výroky, ohvězdičkovanou 4 puntíky, ještě ne. Buď je to problém vašeho vyjadřování nebo inscenace. A nebo snad chcete, aby se vám to líbilo? O hercích nadprůměrné inscenace ani slovo? Něco tu nehraje...:-)
OdpovědětVymazat* mizerná, ** podprůměrná, *** průměrná, **** naprůměrná, ***** výborná
OdpovědětVymazatJá už fakt nevím, jak to napsat jasněji :)
Režie není totéž co inscenace (pro kterou jsem s dovolením v tomto případě použil výraz "divadlo"). Průměrně zrežírovaný vynikající text mi vcelku logicky dává nadprůměrnou inscenaci. V tomto konkrétním případě - nečiním si nárok na to, že to je nějaké absolutní pravidlo.
O hercích (ale ani o scéně nebo třeba o scénické hudbě) ani slovo, protože je to glosa a ne pokus o vyčerpávající recenzi. Ale i kdyby to nebyla glosa, kde je psáno, že se recenzent musí pokaždé zmiňovat o herectví nebo o jakékoli jiné složce inscenace?
no jasně, "nadprůměrný" je přece "jen o něco lepší než průměr"
OdpovědětVymazatMarie Reslová má, myslím, pravdu. Tvá glosa, Vladimíre, působí jako sled protimluvů.
OdpovědětVymazatKlíč k problému je jinde. Ve způsobu psaní, které na tomto blogu v případě "nachkritik" provozujeme. Cestou z divadla si vytvoříte koncept a ten pak doma promptně vtělíte do glosy. Jenže co když je inscenace plná rozporů a na ucelenější, kompaktnější pohled, na "syntézu" postřehů (když chcete splnit zadání "nachtkritiky") není čas? Výsledek viz Vladimírova glosa.
Myslím, že zde zkrátka narážíme na limity zvoleného žánru (a proto je také dobré, když autor čtenáře alespoň odkáže na chystanou "regulérní" recenzi).
Souhlasím s Vladimírem Mikulkou, jeho počty průměr plus výborné rovná se nadprůměrné sedí, a nechápu ,co je na tom k nepochopení. Obdivuji všechny, kdo dokáží zasvěceně debatovat o reflexi inscenace, aniž ji viděli nebo četli hru. Že je hra výborná či vysoce nadprůměrná (neznám v tematicky obdobné současné české dramatice, včetně Bambuška či Steigerwalda, nic, co by se jí byť jen přiblížilo), o tom nemám po jejím důkladném přečtení pochyb. Stejně jako o vynikajícím překladu E.Bergerové. Režie hře prostě slouží, má velice silná místa, i některé výkony (Vrbková, Jeništa, Hofman!), narozdíl od Údolí včel se tentokrát dobře utkala s prostorem, závěrečná aranž čelem k divákům je však časem stereotypní a monotónní, doporučoval bych zdvojnásobit tempo - a ne každý si umí repliku tak dobře ozvláštnit jako Vrbková nebo Hofman (pro mne je jeho Abram výkon večera). A pak jsou tam ty nešťastné, časem trochu prvoplánové reflektory, prané do lidí (chápu metaforu ústřední katastrofy - požáru stodoly - co nechápu, je neúměrná délka, nadužívání a opakování tohoto prostředku, který časem ztratí veškerou účinnost, a diváci bohužel koncentraci). To, že průměrný český divák nezná (někdy záměrně ani nechce znát!) určité nepříjemné reálie, dokonce domácí, natož polské, jež se nedají svést ani na nacisty, ani na komunisty, je - obávám se - problém toho diváka, nikoli inscenace. Podtrženo, sečteno - ano, jasný nadprůměr!
OdpovědětVymazatJe těžké
OdpovědětVymazatdiskutovat s těmi, kdo představení neviděli. Podle mne inscenaci oba Vladimírové přeceňujete. Právě proto, že forma je neúměrně zastaralá, jako by odněkud ze 70. let minulého století se vší popisností, přímočarou apelativností, dějovými střihy, důrazem na žurnalisticky podávané situace a nepsychologické, civilní herectví. Nečetl jsem předlohu, ale pokud se režisér Novotný jí držel, je i ta poplatná spíše době 70. let. Působí jako doku-drama a současně se snaží vytvořit obecné (nadčasové) drama inspirované konkrétními událostmi. To se ale autorovi nedaří a režisér si s tím neví rady. Závěrečný obraz by daleko více působil, kdyby divák sledoval jen titulky, anebo (ještě líp) si konkrétní osudy všech postav přečetl později v programu.
Pro srovnání může sloužit inscenace Já, hrdina režiséra Jiřího Havelky a loňského ročníku DAMU. Formou i režijním zpracovaním je daleko současnější - a odvážím se tvrdit - i působivější. Co se týká Bambuškových projektů na obdobná - česká - témata, je jejich drsná, naturalistická forma - podle mne - daným látkám daleko adekvátnější.
Inscenace v Komedii je cenná svým obsahem a odvahou, s níž soubor jde před diváka. Herecky je vysoce profesionální, všechna čest. Když ale to podstatné - sám obsah - je podáván tak akademicky, z odstupu, bez osobního angažmá... Stejně mohou hrát i Maryšu či Rok na vsi. Ale Naše třída venkovským dramatem 19. století není. Takové téma vyžaduje daleko větší soustředěnost na konkréta a jejich důsledné mapování a analýzu (Havelka, Rimini Protokoll), anebo rázné gesto (Bambušek)
Sečteno, podtrženo, jasný průměr!
VJ: diskutovali jsme (já, Martin, Marie Reslová) nikoli o inscenaci, ale o tom, co a jak Vladimír napsal. Pro posuzení reflexe, jejich vnitřních rozporů a nedostatků, nemusím popisované vidět (ačkoli to pochopitelně pomůže). Kdyby to neplatilo, divadelní časopisy by byly poloviční a o historii divadla by nebylo lze napsat jediný řádek.
OdpovědětVymazatSvých tvrzení o kvalitě Slobodzianekova textu jsem se dpopuštěl na základě vidění polské inscenace letos v Bratislavě na Nové drámě. A v zásadě souhlasím s tím, co o ní zde napsal Vladimír Hulec.
Pokud se chcete pouštět do diskuse o hře jako takové (Jakube a Vladimíre Hulče), asi by bylo dobré dotyčnou hru znát. Text Naší třídy sice není veřejně dostupný, ale Komedie mi ho bez velkých problémů poskytla.
OdpovědětVymazatPrávě při četbě textu se totiž jasně ukáže, co znamená, když takovéto téma zpracuje opravdový dramatik jako je Slobodzianek. S upachtěnými pokusy Miroslava Bambuška, ale ani s publicisticky laděnými hrami Karla Steigerwalda se Naše třída nedá vůbec srovnat.
Vladimíre,
OdpovědětVymazatpokud sis nevšiml, pouštím se do diskuse především o inscenaci samé. Nekádruj a drž se tématu.
Není lepší místo poměřování díla na škále mizerný až výborný jen konstatovat jeho vlastnosti, parametry, prostě probrat ho ze všech užitečných stran? Tedy není lepší o něm debatovat než se urputně snažit zařadit ho do pomyslného hodnotového žebříčku?
OdpovědětVymazatAž teď jsem se dostal
OdpovědětVymazatk tomuto "mazacímu" fenoménu Vašeho blogu. Nemyslím, že je dobré vytěsňovat anonymní příspěvky, jsou-li k věci. Zbavujete se jedné z podstatných vlastností internetových diskusí: David si může být rovný s Goliášem. I když - z druhé strany - tím zamezujete problémům, se kterými se jiné (otevřené) servery dnes a denně setkávají. Docela by mne zajímalo, jak to děláte, vymyslí-li si někdo jméno, které nebude tak snadné na první pohled rozklíčovat? A co ony dva hlasy - Diana a Lophos - napsaly? Nebo šlo o spam?
Před závorkou: začínám mít obavu, že tady neúměrně mnoho času a prostoru věnujeme podružnostem (respektive otázkám spíše "druhotným" či "technickým", aby to neznělo tak ošklivě) a málo insenaci jako takové.
OdpovědětVymazatAle abych neuhýbal: pokud se vrátím ke svému příspěvku, vždyť ten se téměř celý zabývá - v mezích možností glosy, samozřejmě - tím, že "dílo z několika stran ohledává" . A v poslední větě ho zařadí do pomyslného hodnotového žebříčku.
Ostatně řazení do hodnotového žebříčku bych rozhodně nepodceňoval. Jsem přesvědčený, že z kritiky by mělo být patrné, jak moc se autorovi recenze insenace líbila nebo nelíbila. Že dát tohle zřetelně najevo je dokonce jedna ze základních kritikových "povinností". A že je dokonce povinností kritika jít v tomto smyslu s kůží na trh - sám za sebe, i s rizikem, že ze sebe udělá pitomce. Opatrně a nenapadnutelně napsané recenze, které pouze "konstatují vlastnosti díla", ale ve kterých se nelze dopátrat toho, jaké je autorovo stanovisko, mě nebaví úplně stejně jako argumenty nepodložená palba od boku.
David s Goliášem si rovni můžou být i zde. Nikoli ale Malej Pindik a Vobr44. Proč by se měl někdo bát pod svůj argument podepsat?
OdpovědětVymazatV případě Diany a Lophose šlo o vskutku nepříjemnou kombinaci anonymů a nevěcné agresivity.
Milý pane Domácí,
OdpovědětVymazati Vy jste pro čtenáře anonymem...
Jinak ale si velmi dobře dovedu představit situaci, že David jen těžko může "být roven" Goliášovi, odkryje-li své jméno. Například jde-li o studenta, který by se chtěl vyhranit vůči svému profesorovi a současně jde k němu na zkoušku. Anebo jde-li o někoho z tvůrců samotné inscenace. Začne se diskutovat o tom, jaký měl k polemice důvod, a ne o samotném textu, se kterým do diskuse vstoupil. Navíc anonym může daleko snáz používat nadhled a humor, který bývá v těchto polemikách kořením. Ale na druhou strranu - pochopitelně - se tohoto postavení dá velmi snadno zneužívat.