Mikulka: Ostravar

Herci v malém i velkém

Nahlédnuto z lepší stránky, byla nejpříjemnějším zážitkem letošního Ostravaru „rehabilitace“ Arény. Na minulých ročnících mne zdejší inscenace skoro pravidelně zklamávaly (včetně těch zhusta oceňovaných, Brenpartii nebo Blechy) a obligátní tvrzení o ostravském Činoheráku se mi zdálo hodně přitažené za vlasy. Letos hrála Aréna čtyřikrát a přes veškeré výhrady k Plešaté zpěvačce nebo Amigovi (ale toho jsem viděl jen částečně) bylo jejich silnou stránkou právě herectví.
A síla Chlívu/Paternosteru nebo v S nadějí, i bez ní spočívalo právě v tom, že tyhle inscenace dokázaly sloučit režijně i tematicky „dobře vymyšlené“ divadlo s uvolněným groteskním herectvím. Od kterého se pak mohla o to lépe odrazit vážně pojatá Slánská v Naději nebo třeba (byť trochu méně výrazně) Jan K v Chlívu.

Herectví na velkých scénách je v Česku letitým kamenem úrazu a je zřejmé, že s tím těžce zápolí i v Národním divadle moravskoslezském (Sajns fikšn nebo Ivanov jsou odstrašující příklady). Ale i tady je možné být opatrným optimistou: několik povedených scén v Pygmalionovi a prakticky celé Jak důležité je mít Filipa lze vzít coby praktický důkaz toho, že i ve velkém prostoru lze hrát jemně, přesně, výrazně a bez prázdného deklamování. Nevybavuji si, kdy jsem něco takového naposledy viděl v některém z velkých pražských divadel.

P.S. Recenze všech inscenací letošního Ostravaru (a mnohé jiné) se lze dočíst ve festivalovém Zpravodaji, jehož jsme byli (společně s Michalem Zahálkou) spolušéredaktory. Všech pět čísel je k nalezení na na festivalových stránkách ve formátu pdf.