Deutsches Theater si ve svém aktuálním měsíčníku klade otázku, zdali jsme spokojeni s demokracií v Německu. Uvedení hry Děti slunce od Maxima Gorkého lze chápat jako příspěvek do diskuse, kterou místní dramaturgie otevírá (byť měla hra premiéru už v roce 2010). Jak neopomněla zdůraznit dramaturgyně Sonja Anders v přednášce, jež repríze dne 30. listopadu předcházela, Gorkij napsal Děti slunce za svého pobytu ve vězení během revoluce roku 1905.
Nemohu se zbavit dojmu, že zajímavější pro výběr tohoto kusu byly okolnosti jeho vzniku, než jeho kvality coby dramatického textu. Podobně jako v Čechovových hrách tu postavy balancují mezi filosofováním a proklamováním vlastních citů, nicméně to, co u Čechova funguje, nefunguje u Gorkého. Čtveřice mužů a trojice žen má jasně rozdělené role: muži jsou - až na jednoho – racionální, a ženy – až na jednu – emotivní. Schematicky vyznívá i Gorkého deus ex machina: téměř nekonečné zmítání se postav mezi diskusemi o budoucnosti lidstva a vlastními city, je vyřešeno náhlou smrtí jednoho z mužů. Minimalistická režie, minimalistická scéna (vertikála hliníkových tyčí připomíná ruský sad), přesné herecké výkony. Nicméně ve hře, v níž je tak málo co hrát. Bohužel z tohoto důvodu je i zážitek poněkud minimalistický.
video a informace o inscenaci zde
BERENIKA URBANOVÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme