Čtyři hodiny frustrace
Z čistě logistického hlediska je to ohromující akce: Rozrazil trvá skoro čtyři hodiny, diváci rozdělení do několika skupinek putují celým Domem pánů z Fanalu a na různých místech jim zahraje snad čtyřicítka účinkujících. Co do sdělení a divadelní imaginace je to ovšem zážitek poněkud jednotvárný a s přibývajícími hodinami doslova ubíjející: na různých stanovištích se lze v prvoplánovém a divadelně nenápaditém balení dozvědět víceméně totéž, co od rozčilených přátel na Facebooku nebo na nejrůznějších internetových serverech. Korupce, špatná politika, morální úpadek, tupost. A taky bída, developeři, exekutoři, kapitalismus (kterýžto termín je již běžně používán jako hanlivé slovo). V každé druhé scéně se objeví ďábelská figura Václava Klause a ve dvou scénách ze tří na všechno to dopuštění z fotografií smutně hledí Václav Havel s Tomášem Garrigue Masarykem (jenž je zároveň přítomen i jako živá postava).
Hm. Škoda, že se jen málokterá scénka dostane dál, než ke karikovaně nadsazené recyklaci obecně známých a nesčíslněkrát opakovaných stesků či naštvaných výkřiků. Vlastně byla docela úleva, když v předposlední scéně před velkým morávkovským finále (které to všechno ještě jednou shrne a zopakuje), přečte František Derfler klidným hlasem esej psychologa Milana Nakonečného o mizérii polistopadové české politiky i společnosti. Ten text se mi sám o sobě hrubě nelíbil, bylo to však aspoň jasně zformulované stanovisko, vůči kterému má smysl se vymezovat.
Být naštvaný a frustrovaný je dnes neobyčejně snadné; snad je to dokonce tak trochu i příkazem doby (a to i když odhlédneme od frustrujícího výsledku prezidentských voleb, se kterými se premiéra Rozrazilu časově kryla). Jenže proměnit naštvanost a frustrovanost v inteligentní divadelní inscenaci, která dokáže sdělit cosi hlubšího, než že jsou její tvůrci naštvaní a frustrovaní, je úkol zatraceně obtížný. Nepovedlo se.
Recenze vyjde v SADu 3/2013
Více informací o inscenaci zde
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazatV případě Rozrazilu
OdpovědětVymazatnejde o inscenaci, ale "událost". Brněnským nešlo o analýzu, ale o cosi jako veřejnou demonstraci společného politického a společenského postoje, o svého druhu karneval. Pro něj platí jiná pravidla a jednoznačný postoj je v řádu věci. Smysl (a kvalita) třikrát uvedené a víckrát už neopakovatelné akce "Počkej, Rozrazile, položím do tebe své srdce" byly a jsou jinde. Na punkovým koncertu taky nelze očekávat operní árie.
A ještě upozorňuju, že pořadí jednotlivých miniinscenací měl každý divák jiné (a jak jsem se bavil s jejich účastníky, někdy se povedly víc, někdy míň), což v rámci večera mohlo mít podstatný vliv i na jejich (ne)přijetí.
O.K., Vladimíre Hulče - ale proč to potom pořádají v divadle a ne na nějakém volném veřejném prostranství? Opravdu je (opět) třeba, aby divadlo bylo "rukojmím" mimouměleckých (politických) záležitostí? Samozřejmě, staré psy novým kouskům nenaučíš...
OdpovědětVymazatMartine,
OdpovědětVymazatzpochybňuješ-li možnost jasně deklarovaného politického postoje v divadlech, jsi-li tedy v podstatě pro apolitické divadlo, těžko Ti to vyvrátím. Jako historik ale jistě víš, že to neobstojí. Divadlo je veřejné prostranství a historicky snad už antiky využívaný prostor pro veřejně deklarované postoje a diskuse nejen o duchovních tématech, ale i o politice.
Jiná věc je, že s postoji či názory tvůrců nemusíš souhlasit. Budeš-li o nich diskutovat, možná teprve taková polemika naplní smysl divadla jako takového. Míníš-li starým psem divadlo, tak jej jistě novým kouskům ve smyslu této jeho povahy nenaučíš.
Je to taková obrácená logika, kterou Vladimír Hulec používá natolik samozřejmě a automaticky, že nemá cenu pouštět se s ním do vážně míněné debaty. Spočívá v tom, že pokud něco z jakéhokoli důvodu označím za „událost“, není nutné na to aplikovat jakási banální kritéria, podle kterých se přistupuje k „neudálosti“. A o tom, jestli něco je nebo není událost, rozhoduje Vladimír Hulec podle svého „hlubokého svědomí a dlouholetých zkušeností“ (nebo tak nějak, nejspíš necituji přesně, ale zhruba takto nám to tu kdysi objasnil). Kruh se uzavírá a diskuse ztrácí smysl.
OdpovědětVymazatAle bez ohledu na to je Rozrazil opravdu dobré téma na diskusi. Přestože mám pocit, že celá inscenace mnohem zajímavějším způsobem vypovídá o rozpoložení svých tvůrců, které lze brát jako reprezentanty určitého vztahu k dnešní době, než o době samotné. V tomto ohledu totiž Rozrazil jen nepříliš vynalézavě opakuje to, co již bylo (a jistě i bude) vyřčeno mnohokrát.
Miloši Zemane, pardon, Vladimíre Mikulko (už si Vás pletu),
OdpovědětVymazatodvádíš pozornost od tématu, který jsi sám vnesl. Na jednorázovou, v rychlosti připravovanou akci, která má primárně společensko-politický charakter, dáváš jako hlavní měřítka pro pevný inscenační tvar. A to je to, co Ti vyčítám, na co poukazuju a s čím polemizuju. Nazvi si to jak chceš (pojmenoval jsem to pro jasné vymezení "událost") a můžem se přít, zda máš pravdu Ty, anebo já.
Tvá reakce (nevím, odkud mne cituješ, ale budiž) vypovídá spíš o Tvých schopnostech věcně diskutovat s odlišnými názory a jinými lidmi než jen s těmi, se kterými jsi v partě. Proč jste ale pak Váš blog otevírali? Uzavřete jej, a budete mít klid.
Méně osobních invektiv, pánové, jinak zasáhne Pan Domácí.
OdpovědětVymazatJinak ale, Vladimíre M., vyčítáš myslím Vladimírovi H. nespravedlivě: "událostí" myslel Vladimír H. "happening" nebo tak něco, tedy termín, který nemá hodnotící charakter.
Ad VH: "starými psy" jsem myslel Petra Oslzlého, Josefa Kovalčuka a "jim podobné"
S těmi starými psy se Martine dost mýlíš: Rozrazil zdaleka nedělali jen "staří psi", ale také řada psů mladých nebo ve středním věku. V tomhle problém nebyl.
OdpovědětVymazatProblém téhle inscenace je úplně nejobvyklejší kámen úrazu politicky angažovaného umění. Zjednodušeně řečeno, oni prostě nedokázali své "politické" sdělení (o kterém by se taky dalo silně pochybovat, to ale teď nechme stranou) převést do adekvátního "divadelního" tvaru.
Vladimíre H., jak "narychlo"? Rozrazil byl normálně ohlášen už před začátkem sezony jako součást repertoáru.
OdpovědětVymazatAle to já, Vladimíre, přeci dobře vím, že Rozrazil nedělali jenom "staří psi", ale jednou jsou pod dramaturgií podepsáni (vedle Miroslava Oščatky a Anny Saavedra) Petr Oslzlý a Josef Kovalčuk, takže je celkem jasné (vzpomeneme-li si na projekt Cesty či předrevoluční Rozrazil), odkud vítr fouká. Mimochodem: myslím, že by bylo pro recenzenta nového Rozrazilu velice užitečné, pokud chce hodnotit čistě uměleckou stránku této produkce, kdyby se právě na videozáznam Cest či předchozích Rozrazilů podíval.
OdpovědětVymazatnemám vůbec čas, tak jen v rychlosti, vůbec není třeba dívat se na nějaký videozáznam, čtyřhodinový Rozrazil byl divadelně slabý, vyšeptalý, utkvěle se opakující, místy školní besídka.Tečka.Kritický postoj tvůrců, s kterým se můžu ztotožnit, je jedna věc, jejich schopnost udělat sžíravé, sarkastické, živé a průkazné politické divadlo druhá. Vladimíre (Hulče) to přece nejde směšovat, vidím velký problém v dramaturgii jakápak akce v rychlosti, to je demagogie. jana Machalická
OdpovědětVymazatUpozorňuju,
OdpovědětVymazatže jsem se striktně snažil projekt nehodnotit. Tedy nikde jsem nepsal, že by to bylo "sžíravé, sarkastické, živé a průkazné politické divadlo". Jen jsem upozorňoval, jaká měřítka by na něj měla být kladena.
Co se týká oné rychlosti, již - Jakube - zpochybňuješ. Možná jsem byl příliš blízko - má žena je v Huse dramaturgyní (ne tohoto projektu) - tak jsem viděl a slyšel, jak těžké bylo jej dávat vůbec dohromady a jak se vlastně fakticky zkoušelo jen pár posledních dnů před samotným spuštěním akce.
Co bych já projektu vyčítal, by byla především uzavřenost tvůrců v podstatě pouze na CED. Podle mne takovémuto projektu by slušelo zapojení (pozvání) více nezávislých, aktivisticky se projevujících brněnských subjektů, a divadel zvlášť. Tedy krom Žít Brno (ti tam měli Krněnské okénko - modelově skvělá satira, ale vůči Tereze Petiškové velmi nespravedlivá a obsahově zavádějící) ještě především Feste a Divadlo v 7 a půl (Matěje Růžičku), ale i D´EPOG a Buranteatr.
Co se týká dramaturgie jednotlivých minivýstupů (miniinscenací), chyběla - na čemž se asi shoduju s VM - větší tematická pestrost, konkrétně další aktuální témata, jako je česká xenofobie, nacionalistické (moravistické) tendence, rasismus, bulvarizace tisku i společnosti a jistě bychom každý našel další. Maškův Golem 10,01 byl sice sympatickým vykročením do světa sportu, ale myslím, že téma dopingu se mělo týkat českého prostředí, a ne z celku se naprosto vymykajícího zahraničního problému.
Teprve takto a odtud bych se - při psaní o Rozrazilu - dostával k jednotlivým miniinscenacím, o nichž si zdaleka nemyslím, že byly všechny rovnocenné či "sžíravým, sarkastickým, živým a průkazným politickým divadlem". Ale to už bych zde zabíral místo odborníkům na divadlo, a to bych nerad.
tohle je přece nepřijatelná argumentace. takové Divadlo Gočár mělo čtyři zkoušky a jde o divadelní událost (používám ten pojem se vší vážností) sezony. jak se co dlouho zkouší či jaké přitom měli tvůrci problémy je dobrý téma do historek nad pivem a třeba i do pamětí, ale není to podstatná informace pro recenzi.
OdpovědětVymazatTo by jistě velmi užitečné bylo. A jen ještě pro jistotu - tys ale, Martine, ten nový Rozrazil neviděl, nemýlím-li se?
OdpovědětVymazatA ještě jedna drobnost: pokud jsem se k informacím tohoto typu dostával z pozice partnera dramaturgyně dotyčného divadla, je otázkou základního vkusu zvážit, zda je vhodné, abych se k tomu vůbec nějak veřejně vyjadřoval...
OdpovědětVymazatNový Rozrazil jsem neviděl, ale jako divadelního historika by mě právě hodně zajímalo, nakolik tato inscenace, co do umělecké stránky, strádá víc než třeba předchozí Rozrazily nebo i ony Cesty.
OdpovědětVymazatJste, pánové, jak štěkající karavana psů,
OdpovědětVymazatjíž nejde o divadlo ani projekt, o kterém píšete, ale především - zdá se - o vlastní exhibici.
Vojto,
jistě se dá připravit cokoli třeba za hodinu a může to být divadelní událost desetiletí, ale jak z podstaty takového velkoprojektu, jaký dělal CED, vyplývá, ten se za 3 zkoušky nacvičí jen jako leporelo, což víceméně Rozrazil byl, s výsledkem spíše odhadovaným a tušeným, než režijně "utaženým". Navíc Divadlo Gočár - byl jsem u jeho vznikání též, vždyť koncertní verze byla součástí brněnské ...příští vlny... - vznikal více než rok a kdoví jak dlouho před výslednou inscenací M. O. Štědroň skládal hudbu. Ale to už je někam jinam. Otevřené divadelní projekty, jakým je Rozrazil, mají podle mne jinou povahu, než přísně autorsky střežené.
Promiň, Miloši Zemane,
že překračuju míru Tvého vkusu. Ty se zas vyhýbáš tématům, které Ti v diskusi nevyhovují, směruješ své řeči ad personam, což je nejen nevkusné, ale i značně trapné a křivácké.
Omlouvám se,
OdpovědětVymazatže jsem napsal Miloš Zeman. Mělo být Vladimír Mikulka. Já si tyto dva pány poslední dobou pletu.
:-)
z toho Zemana se Vladimíre začíná stávat otravný vtip. takový zemanovský, řekl bych
OdpovědětVymazatpřiznávám, že už se v tom fakt začínám trochu ztrácet: jaké že je tedy to téma?
míra vkusu a schopnost držet se tématu jistě ne.
spíš se mi zdálo, využiju-li Vladimírovy metafory, že jde o to, jestli je dobré/vhodné na punkovém koncertu čekat kvalitní punkovou hudbu, nebo zdali (pořád ještě; tak jakdo kdysi) stačí samotný fakt, že se hraje punk.
a na to téma jsem se jako čtenář který představení neviděl vskutku mnoho nedozvěděl.
tak vás prosím abyste si přestali nadávat, peskovat se a mentorovat a mluvili k věci.
zkrátka vás jménem pana domácího prosím abyste se tu nechovali jako u konkurence
Jelikož tento Rozrazil
OdpovědětVymazatse už velmi pravděpodobně nebude nikdy opakovat, přijde mi nejcennější zabývat se smyslem či zbytečností obdobných proklamativních akcí na divadle, zda lze navázat na linii publicistického Rozrazilu z roku 1988 ("staří psi") a jak a co vůbec tento Rozrazil vypovídá o zúčastněných umělcích a době. Pro mne by byla ještě zajímavá úvaha nad rozdílem mezi brněnským světem a pražským, neb si myslím, že v Praze by byli tvůrci mnohem jízlivější a zžíravější, a je skoro jedno, zda by se něco takového odehrávalo v ND, Švandově divadle, v Arše, Rubínu, MeetFactory nebo by se do toho pustil Steigerwald či Sklep. A co je vůbec politické divadlo dnes.
Budiž tedy, vykopnu otázkou, která zdá se mi stojí kdesi u kořene vašeho sporu Vladimírů:
OdpovědětVymazatje "politické divadlo" akci divadelní, či mimodivadelní?
Jinými slovy:
Stačí ona kvalita "proklamativní" nebo je nezbytná i kvalita "estetická"?
Stačí jen na jevišti projevit nějaký názor (ponechme v tuto chvíli stranou zda většinový či nikoli), nebo je neméně důležité i jak je tento názor říká?
A není právě v tomhle rozdíl mezi fungováním (politického) divadla před Listopadem a po něm?
Ne tak docela, Jakube. Můj spor s Vladimírem Hulcem, nebo vlastně ani ne tak spor, spíš přesvědčení, že je ztrátou času se s ním pouštět do debaty, je trochu jiný a dlouhodobější. Vyplývá z mnohokrát zopakované zkušenosti, že VH místo toho, aby se zabýval tím, co bylo k vidění, odvozuje svá tvrzení z naprosto nečitelných a nezřetelných „osobních“ faktorů, stojících mimo onu inscenaci. V tomto případě odhaduji, že to budou především sympatie k tvůrcům, posílené tím, že mu asi o přípravách Rozrazilu leccos vyprávěla jeho partnerka, která je v divadle dramaturgyní. Jindy to může být postavené trochu jinak, standardem ale je neuchopitelná a názorově i argumentačně těkavá dojmologie obalená chumly vznešených slov (příkladná – a na rozdíl od mnoha ústních debat písemná – byla třeba dávná diskuse o Bambuškově Moru na ty vaše židy). A přiznám se, že jsem ztratil chuť se do tohoto iracionálního slovního šermu pouštět. Jinými slovy: velmi ochotně se budu bavit tom, co bylo na Provázku k vidění, ale dohadovat se o tom, co v této souvislosti cítí VH, se mi zdá zbytečné.
OdpovědětVymazatOdhaduji ovšem, že na rovině „názor x zpracování“ bychom se mohli dostat do sporu s Janou Machalickou: v tom smyslu, že JM víceméně souhlasí s tím, co Rozrazil sděluje, divadelně jí ale připadá slabý. To je tak trochu v tom „předlistopadovém“ smyslu: nestačí vyslovit SPRÁVNÝ názor, je nutné mu dát odpovídající divadelní kabátek. Mně se ale Rozrazil silně nelíbil také v tom, CO říká. Myslím si dokonce, že triviální a prvoplánová forma byla tentokrát vcelku ve shodě s prvoplánovostí obsahovou. Co do obsahu totiž Rozrazil neřekne nic víc, než co mi dnes a denně sdělují rozčilené statusy na Facebooku a při podobných příležitostech. Není to nic nového, nic hlubokého, prostě znovu vyslovená naštvanost a frustrace.
Dalším problém je dramaturgický. Na inscenaci se podílela řada režisérů i autorů a každý z nich evidentně toužil sdělit cosi velmi podobného: doba je zlá, hnusná a zkorumpovaná. Kapitalismus obyčejné lidi ožebračuje a vysává. Klaus je hnusný darebák. Dotyčný režisér na to měl pár minut, a tak to všechno ze sebe vychrlil v banální prvoplánové zkratce (otázku, zda by příslušní tvůrci byli schopni být při větším rozsahu méně prvoplánoví, teď raději nechme stranou). Diváci to shlédli, pak přešli o kus dál a tam jim jiný režisér sdělil víceméně totéž. A tak dál. Za chvíli to bylo k nesnesení i pro toho, kdo si myslí totéž.
A když už se zdálo, že to máme celé šťastně za sebou, Morávek to všechno ještě jednou shrnul způsobem, který už použil (přinejmenším) v Cirkusu Havel: dav postav na scéně a každý řekne napřeskáčku nějakou významnou repliku. Paradoxně se přitom právě tady objevila divadelně opravdu hezká nostalgická linka vánočního stromku „který si svůj úděl nevybral“. Herec stojí ve veškerém tom mumraji na stole, ověšený poblikávajícími elektrickými světýlky, tu a tam tiše řekne další větu z příslušné povídky. Nakonec je ale toho mumraje tolik, včetně neustálých hudebních citací (odhaduji, že ta hlavní závěrečná píseň byla od Tomáše Kluse), že to ten stromek úplně přebije. Možná to byl záměr, těžko říct. Výsledek byl i v rámci této jediné scény ubíjející. A to přišla po více než třech hodinách ubíjející politické besídky.
Můj spor s Vladimírem Mikulkou,
OdpovědětVymazatnebo vlastně ani ne tak spor, spíš
Vladimírovo přesvědčení, že je ztrátou času se pouštět se mnou do debaty, je dané jeho - pro mne nepochopitelnou - averzí veřejně a poslední dobou i soukromě se se mnou bavit. Snad i v rámci této debaty je patrné, že jde o důsledně uplatňovaný postoj, nemající s mými myšlenkami a názory nic společného. Předjímá je, aniž by je nechal zaznít. Interpretuje je svévolně, anebo otevírané otázky a témata zcela opomíjí. Proto jsem jej nazval jménem, které nesmím vyslovit. Mrzí mne to, nechápu to a intelektuála formátu VM je to myslím nehodné.
Vždy mi šlo v psaní o divadle i v mé existenci v divadelním prostředí především o divadlo, jeho poslání, smysl a charakter. Respektuju každého názor a postoje, zajímají mne, občas se přu. Až rozdílné interperatce a pohledy - ať vycházejí z jakýchkoli pozic - nejlépe charakterizují a popisují jednotlivé inscenace, jevy, dění. Možná je to proto, že jsem vyšel z přírodovědného prostředí, kde účastníky diskusí a sporů vždy především zajímalo, jak daný jev opravdu funguje (je jedno, jestli se Newton znal s tím, kdo na něj shodil jablko, podstatné je, že si uvědomil zákonitosti lidské přitažlivosti a definoval je), nejsem tak citlivý na zdroje a vztahy mezi píšícím subjektem a autory. Pokud je tento vztah blízký, nepíšu recenze, a zúčastním-li se odborných debat, dění spíše glosuju z pohledu obecných charakteristik, případně nabízím výklady či fakta, která by mohla pomoci pro porozumění. Nikdy to neznamená automatickou adoraci a samozřejmě není nutné je brát v potaz. A ještě samozřejměji se mohu mýlit či jeden druhého nepřesvědčíme.
Smyslem debat o umění není podle mne ani tak najít (dopředu upozorňuju, že neříkám hledat) jednoznačný výsledek, jako je podle mne cenný spíše jejich průběh a intelektuální vklad jednotlivců.
Co se týká toho blogu, velmi mě mrzí jeho autorská zakomplexovanost a uzavřenost, již nyní VM podtrhl svou arogancí vůči mé osobě. Myslím, že byste Nadivadlo měli pro diskutující veřejnost znepřístupnit (tedy povolit přístup jen Panem Domácím, o kterém čtenář neví, kdo konkrétně je, prověřeným autorům - kamarádům z Vaší party). Bude se Vám diskutovat snadněji a bude to tak čestnější.
Vladimírové!
OdpovědětVymazatDůrazně vás oba upozorňuju, že v "domovním řádu" je psáno: "komentujte k věci a pokud možno stručně -- nadávky, sprostoty, off-topic a politické řeči se zapovídají"
Z čehož tentokrát podtrhuji slova "K VĚCI", "OFF-TOPIC" a částečně (ten Zeman!) i "nadávky".
Vaše osobní spory mne sice zajímají, ale jen prodo, že vás oba znám a mám svým způsobem rád i nerad. Jak jsou na tom čtenáři bez osobního vztahu k vám si ale vůbec nejsem jist.
Připomínám tedy, že tady jde opravdu o Rozrazil 5/2013, respektive o téma "politické divadlo".
Kdo se tohoto tématu nebude držet, na toho bez pardonu vytáhnu pana Domácího!
Ale vážně, jedna z věcí které mi na diskusích na iDN vždycky vadila byly nechutné, nekonečné a marné osobní přestřelky Vladimíra Justa a Josefa Hermana.
Začínáte se jim nebezpečně podobat.
Jakubova slova plně podporuji, nicméně nedá mi to, abych nenapsal, že na této výměně replik obou Vladimírů, mísících tu více a tu méně umně osobní a věcné záležitosti, shledávám také něco pozitivního: ono totiž není občas tak úplně od věci seznámit čtenářstvo s tím, že mezi některými kritiky panují osobní animozity, které se přenášejí i do věcné roviny. To, že tato (oboustranná) anomozita má svůj kořen v bývalém působení VM v Divadelních novinách a v tom, jak se s nimi, jakožto redaktor i-DN, ve zlém rozešel, nemusím většině zdejších čtenářů vysvětlovat. Ale přeci jen - kdyby prostě někdo tápal. Někdy je myslím užitečné znát i tato "historická fakta" (ostatně to, kde začal celý případ Just vs. Herman, by mě docela zajímalo).
OdpovědětVymazatReaguji tedy na Vladimíra Mikulku
OdpovědětVymazat/a navrhuju Ti, Vladimíre, zakopat mezi námi vyhřezlou sekyrku několik sáhů pod zem/
ad názor x zpracování:
Myslím, že to jsou dvě odlišné věci, které je třeba stále odlišovat. Divadelník má podle mne právo (a v politickém divadle povinnost) sdělovat svůj názor. Že je většinový, je v zásadě nepodstatné. Divák daného tvůrce vesměs zná a je pro něj jistě zajímavé vědět, co si myslí. Cenné je myslím i ono veřejné "vyslovení se", jež má či aspoň může mít dopad na veřejnost, a to včetně veřejné (politické) správy, jíž se dostává reflexe a třeba i doklad toho, že ono divadlo není tak snadno manipulovatelné. Zpracování jde pochopitelně ruku v ruce přesvědčivosti oněch výpovědí. Zde se asi budou naše pohledy na Rozrazil a politické divadlo rozcházet, tak to ponechám na další vstup, bude-li zájem.
ad dramaturgie
Zde shledávám velký problém, pro který mám jako - řekněme - člověk, který ví, jak je těžké až úmorné takové projekty dát a skloubit dohromady, skutečně pochopení, ale nemohu jej nevidět jako - řekněme - analytik. Je otázka, kde přesně vidět onu tematickou monotónnost, když se tam otevíralo témat poměrně dost (spor duše s tělem /Tálská/, doping, bezdomovectví, mateřství, stáří, veřejné konkursy, uklízečky, exekutoři, konkrétní politici, odkaz postav české historie, proměna a stav společnosti slovy renomovaného psychologa...). Dle mne byl dán příliš velký důraz na projekty v hlavním sále, které formálně i obsahově do značné míry splývaly. Tedy hlavní problém nevidím ani tak v miniinscenacích v "off" prostorech, jako v Rychlíkově závěru první půle a Morávkově (autoři textu Kohout a Oščatka) začátku půle druhé. Zde by se myslím hodily odlehčující, grotesknější, satiričtější karnevalové vstupy obdobné Hábovu Cirkusu krize, který naopak v uzavřeném sále působil křečovitě, či nějaká úplná pakárna a la nový cirkus. O co silněji by působil Morávkův závěr, byl-li by v rámci celku ojedinělý. Právě v něm bylo velmi šťastné a "modelově" pro takovou monstrakci až ukázové vložení a ztvárnění (Tomášem Sýkorou) komorní povídky o vánočním stromku. Odkazy na Cirkus Havel byly myslím v řádu věci a jako finále působivé. Možná mohli jednotliví aktéři mluvit ještě víc či konkrétněji sami za sebe, a třeba i přímo s diváky poblíž, čímž by spontánně mohla vzniknout cosi jako veřejná agora, kterou to mohlo končit. Ale to už je vstup či nápad, který mi jako vnějšímu pozorovateli v podstatě nepřísluší.
Zajímavé by mohlo být podívat se na jednotlivé miniinscenace každou zvlášť, na to zde ale asi není prostor (o problému Krněnského okénka jsem už psal).
Zajímavé by dále bylo podívat se na autorské texty a režisérské rukopisy, jak se v akci projevily, ale to už by nás asi diskutovalo jen pár, neb většina čtenářů tohoto blogu Rozrazil zřejmě neviděla. (Tyto analýzy očekávám od VM v SaDu a jsem na ně zvědav.)
Tedy zpět k obecnějšímu:
Myslím, že obdobné akce mají velký smysl, a to právě v divadle (přesněji v rámci divadelní akce), neb se tím divadlo stává součástí společenského dialogu a divadelníci mohou projevit občanské postoje na poli, které jim přísluší. Tak se tomu děje ve velké části svobodného světa a - myslím - že se to ukazuje jako pro společnost ozdravné. Pokud by Brněnští v akcích tohoto typu pokračovali, našli by myslím přesnější formu a přístupy, jak je inscenovat důrazněji, formálně a divácky atraktivněji.
Minulý můj vstup
OdpovědětVymazatbyl psán bez znalosti Švejdovy reakce. Znal-li bych ji, zdůraznil bych, že z mé strany nejde o žádnou animozitu vůči Vladimíru Mikulkovi ani nikomu jinému z autorů tohoto blogu (ne všechny osobně znám), krom Vojtěcha Varyše, který podle mne ve svých textech i činech podporuje programově zlo a zlobnost. Zde jsem se zkrátka jen ostřeji ohražoval vůči způsobu vedení diskuse. To jen pro tu historii.
Zajímalo by mne, Vladimíre, na té obecné úrovni, jak se vyrovnáváš s fenoménem, který lze shrnout do pojmu "preaching to converted", neboli - blbě česky - "kázání již věřícím". To že se politické divadlo "ukazuje jako pro společnost ozdravné" a "může mít dopad na veřejnost, a to včetně veřejné (politické) správy" je totiž podle mého názoru idea sice krásná, ale jen naprosto výjimečně realizovatelná. Kdo totiž, ptám se, přijde na Rozrazil, Bestii, Politický kabaret, do Feste nebo kamkoli jinam? Jistě ne ten, kdo bude mít pocit, že by mohl být myšlenkami tam pronášenými inzultován. Přijde ten, kdo si tam potvrdí svou příslušnost k té „správné“ myšlence. Má ale takové divadlo smysl? Je takové divadlo opravdu politické? Je – jak naznačoval Martin – opravdu nutné aby se něco takového odehrávalo v divadle? Je to pořád ještě divadlo, nebo (jen) demonstrace?
OdpovědětVymazatChápu smysl takových demonstrací v době, kdy „obecné právo shromažďovací“ je jakýmkoli způsobem omezováno (pre1989, v Bělorusku...). Ale je smyslem takových „událostí“ ve svobodné demokratické společnosti si nejsem zcela jist. Právě proto budu mít vždy tendenci požadovat od podobných akcí něco víc, než jen to, že se prostě dějí, neboli upřednostňovat nadčasové nad časovým a estetické nad politickým.
velmi doporučuji pozornosti tento článek Romana Pawlowského, který reaguje na inscenaci dua Demirski-Strzepka, jež tyto otázky zajímavě otevírá: http://www.krytykapolityczna.pl/artykuly/teatr/20121221/prawicowy-lewicowy-teatr
a milovníkům české divadelní historie též doporučuji dobové diskuse kolem Kata a blázna V+W (viz např. Shönbergovo Osvobozené)
Jakube,
OdpovědětVymazat(neumím na Vašem médiu psát přímo k poznámce, minule mi to skočilo úplně jinam, než jsme chtěl, tak i nyní raději píšu do časové posloupnosti),
jsem přesvědčen (a tu asi budu rozčilovat Vladimíra Mikulku), že akce působí nejen direktně na přítomné diváky, ale dopadá svou existencí a ohlasem i na ty, co tam nebyli. Konkrétně v brněnském případě si velmi dobře umím představit, že tam žádní magistrátní úředníci nebyli, ale o tom, že se tam veřejně kriticky zobrazovaly jejich korupční praktiky, se k nim doneslo a oni na to nějak zareagují, nenechá je to chladnými. Když ne v případě událostí minulých, tak stávajících či budoucích. Ale to je jen jeden ze smyslů politického divadla. Humor (výsměch) je osvobozující a často vadí víc, než nadávky na náměstích.
/ Víme že smích ten dělá z lidí obry
A z malejch dětí staví armády
On totiž smích je neskonale dobrý
Není však dobrý mít ho za zády
/
Feste a jejich Pohřbívání v Čechách je dobrý příklad toho, jak i "neviděné" (a navíc ne moc dobré) divadlo dokáže rozpoutat politické vášně.
Jistě se dá jít na náměstí, ale to už zavání revolucí a je třeba přinášet konkrétní piolitické požadavky (občas se děje - viz třeba Za Prahu kulturní). Dokud se ale tyto akce odehrávají v divadelním prostředí, umožňují myslím lepší a kultivovanější rozpravy, reflexe a reakce. Politické divadlo, jež se dnes u nás profiluje projekty typu Rozrazil či třeba Seber si to hovno v MeetFactory, není primárně namířené k uchopování moci či ke změnám politické situace, ale k - řekněme - k nastavování zrcadel politikům/politice/společnosti, k uvolňování psychického napětí (frustrovaných) diváků a vůbec k ozdravnému pocitu, že aspoň někde nachází člověk "spřízněné duše". A možná - v lepších případech - i k pojmenování mechanismů, v nichž se sami diváci pohybují (v případě tohoto Rozrazilu tuto snahu vidím v uvedení textu Milana Nakonečného v podání Františka Derflera - jakkoli s ním nemusí každý souhlasit).
Pak jsou politické divadelní projekty typu Bambuškových ataků na neuralgické body (české) historie nebo Havelkův Já, hrdina, které skrze divadlo a v divadle skutečně otevírají dveře do ještě nevyřešených dějů a situací. I tam - když jsi přítomen jako divák - kážou divadelníci vesměs k již na jejich víru konvertovaným. Nicméně sama existence těchto projektů vyvolává silné reakce třeba na netu (Jiří Havelka by o tom vyprávět) či v tisku. V zahraničí se velmi často po takových akcích (inscenacích) s diváky veřejně diskutuje.
Jistě jsou v tzv. politickém divadle inscenace - jedná se především o kabarety - sloužící spíše k různě intelektuálně (ne)náročným zábavám, které mají smysl jen tím, že se člověk vysměje, uvolní (viz Bachtin a jeho interpretace karnevalu). Ale proč ne? Navíc - vzpomínám-li dobře - cyklus Bestie vyvolával i vášnivé reakce ze strany politiků.
Zkrátka politické divadlo není jen jeden divadelní koncept. V tom bych polemizoval i s Tebou doporučeným textem Romana Pawlowského. I v "laboratorních" divadlech s malým počtem diváků může vznikat dobré a věřím, že i smysluplné politické divadlo formující třeba názory v tu chvíli malé skupiny lidí, která ale následně bude ovlivňovat dění kolem sebe. Bude se umět v daných situacích či světě orientovat, přemýšlet, vyhraňovat (viz zmíněný Holiček v Meetu). Samozřejmě takovým projektům hrozí "l´artpourl´artismus", ale to hrozí každému divadelníkovi, potažmo umělci.
Divadelníci typu Living Theatre, Bread and Puppet či Odin Teatret v 60. a 70. letech, či Pawlowským s polskými divadly porovnávaný Dario Fo byli jistě razantnější, důslednější, odvážnější a revolučnější, přenesli divadlo na venkov a do ulic a skutečně svým způsobem "měnili svět". Takovou sílu zatím čeští divadelníci nemají. Ale ani fotbalová Plzeň nehraje každý rok finále Ligy mistrů.
Just vs. Herman - to máte jako v hokeji, jeden si začne, a když si to ten druhý nedá líbit, chápou to rozhodčí a diváci jako vzájemné napadení. Omlouvám se, jestli jsem tím někomu zošklivil iDN.
OdpovědětVymazatRozrazil jsem bohužel neviděl, ale problém je možná v tom, jak si se zájmem čtu vaši debatu, že celý projekt neprokázal svůj rozumný účel, smysl, chcete-li. A kdoví, zda byl zřetelný alespoň úmysl. Když nevím, k čemu to je, sotva mohu přistoupit na to, jak to vypadá.
OdpovědětVymazatÚmysl
OdpovědětVymazatje snad patrný - vyslovit se k současnému stavu společnosti formou divadelní akce a propojit několik brněnských souborů a občanských aktivit. Účel je snad patrný též - projevit se jako názorově si blízká, lidsky propojená a občansky angažovaná umělecká platforma.
Otázkou však jistě je, zda to bylo formulované dostatečně přesvědčivě po stránce umělecké. Pro analytiky a kritiky však akce nabídla řadu podnětů, o nichž lze psát a zamýšlet se nad nimi. Některé z nich tu již zazněly.
Souhlasím, spor je o to, nakolik co u koho ve vnímání převládá, jestli úmysl a smysl, nebo formulace, která může úmysl a smysl znejasnit, možná znevěrohodnotit. Já v umění dám hodně na "formulaci", bez ní zbývá jen deklarace, zpráva, postoj, a je trochu jedno, jak upřímný a opravdový. Kumšt je od toho, aby to všechno svými prostředky povýšil, aby to řekl tak, jak jinde není možné. A to se tu asi nestalo, odhaduji. Ovšem otázkou je, jestli u takových produkcí jde o kumšt, to máš asi, Vladimíre Hulče, na mysli.
OdpovědětVymazatJá
OdpovědětVymazatani tak nechci obhajovat nějaký postoj (byť snad čitelný mám a snažím se jej formulovat), mně se zdálo zajímavé a napínavé se nad oním projektem veřejně z různých názorových pozic a úhlů zamýšlet. Myslel jsem, že proto tento blog Nadivadlo vznikl a existuje. A zatím jsem velmi zklamán neochotou bavit se a přít na téma, bez osobních útoků a osočování.
Skoro to již vzdávám, ale ještě jednou:
Nevypovídá Rozrazil o době a jejích aktérech víc, než si jsme schopni připustit? Není právě to, že umělci se buď nezřízeně baví (Kolečko, Frič, Drábek...), anebo svět vidí temně a bezvýchodně (nejen Rozrazil, ale i Holiček, Sikora, nedávno v Praze třeba i Všechno nejlepší Phoebe Zeigeist! studentů KALD DAMU v MeetFacory), cosi alarmujícího? Anebo jsou někde pozitivní divadelní vizionáři, kteří nabízejí jinou cestu, jako tomu bývalo ve 30. letech (zmínění V+W, EFB ad.) či 60.-80. (od anarchistických Living Theatre po občanské aktivity v Polsku či studiové scény u nás právě typu Husy, HaDivadla, Ypsilonky a spol., nemluvě o "hlubší" alternativě včetně Pitínského, Lébla či Vangeli?)
Že ve všech zmíněných produkcích šlo či jde ruku v ruce s politickým (či společenským) postojem i o kumšt, o tom nepochybuju. Ani jedna stránka této mince (produkcí) by neměla z ohlasů vypadávat. U Vladimíra Mikulky zřejmě převládá především umělecká, a teprv pak je ochoten rozebírat i obsahovou (anebo se mýlím, Vladimíre?), Martin Švejda - rozumím-li mu dobře - ani jinou než ryze artistní v divadle neuznává a přísně rozlišuje politiku a umění a já naopak vítám občanské aktivity umělců právě tam, kde jsou "doma", a jejich angažovanost mne skrze jejich "výstupy" právě tam (více než na náměstích) zajímá - tedy u divadelníků divadelní projevy (nejen Rozrazil a zmínění tvůrci, ale třeba i aktivity Feste, Myry Bambuška či Tomáše Žižky), u spisovatelů jejich poezie či próza, u hudebníků hudební tvorba (ne nadarmo mám rád folkovou muziku, underground a industrial), u výtvarníků výtvarné akce (zde je pozoruhodná aktivita aktivistů typu Ztohoven, Jiřího Davida, Kryštofa Kintery ad.). Je to srozumitelné? Zdvihne někdo z nadivadleníků tento prapor diskuse? A dokážeme se nechytat za slovo?
původně jsem se chtěl spokojit s pouhým konstatováním, že vedle úmyslu je pro mne důležitý, ne-li klíčový, i smysl (a že tvá idea úředníků dotčených tím, že se někde hraje nějaké divadlo mi připadá neskonale naivní, ale že to k tobě už tak nějak patří - což prosím není urážka). ale pak mne nějak předběhl Josef Herman.
OdpovědětVymazatV+W, EFB. Living, 80.léta ... nebyla to náhodou trochu jiná doba? nebyl tam jasně definovatelný nepřítel a skutečný stav ohrožení? (když pominu pocit, že si je pamatujeme právě proto, že v nich ta estetická kvalita byl přinejmenším rovnomocná)
říkám si, jestli politické či angažované divadlo není jen "příkazem doby" spíše než opravdu vnitřní potřebou. Jestli má opravdu šanci někoho angažovat (proti čemu vlastně?) nebo provokovat? Porušuje někdo z nich nějaké společenské tabu? Není to nakonec jen mírná satira v mezích zákona? Víš o jediném případu, kdy by někdo z divadelníků na svou angažovanost dojel (nebo za ni byl alespoň obtežován)? že se proti Pohřbívání ozvali hradní poradci? Ano. Ale až po Chrsatavě, když se jim to hodilo do krámu. Což ale bylo pár měsíců po premiéře. A ostatní? Tleskají jim vyprodané sály a valí jednu reprízu za druhou. Jak tohle zapadá do definice politického/angažovaného divadla?
Divadelník má v divadle podle mě především dělat divadlo. Píšeš "u spisovatelů jejich próza..." jen těm divadelníkům jako bys dával právo vyjadřovat se i jinak než divadlem, protože stačí ten angažovaný úmysl.
p.s.: a prosím, nech si ty „nadivadelníky“. jednak je to blbé, a druhak mi to trochu připadá jako urážka.
Milý Vladimíre,
OdpovědětVymazatzkusím celou problematiku, o níž se tu přeme, shrnout a vlastně jen zopakovat, co už jsme si při jiných příležitostech na dané téma vysvětlovali: zatímco Tebe zajímá svět umění v jeho "celistvosti" - to jest nejen samotná umělecká díla, ale i jejich autoři - jejich umělecké i mimoumělecké (občanské) postoje či úmysly, s nimiž svá díla tvoří - a pokoušíš se toto vše ve svých statích zohlednit a vypsat v nepřehledné shrumáži slov a výroků), my (snad mohu hovořit nejen za sebe) tento přístup apriori odmítáme: v centru našeho zájmu je umělecké dílo a nic než umělecké dílo. Naše přístupy jsou fundamentálně odlišné a proto, obávám se, nikdy ani nemůžeme najít společnou řeč.
Howgh.
Tady prosím o jistou opatrnost. Jakkoli s tebou, Martine, v lecčems souhlasím, prosím, abys kategorická prohlášení typu "nic než umělecké dílo" přece jen spíš činil pouze za sebe :)
OdpovědětVymazatVážení Nadivadelníci,
OdpovědětVymazatjistě se míjíme, jako se míjí spousta lidí a jejich myšlenkové světy a ideové názory. Právě proto bychom ale myslím měli - jako intelektuálové, jejichž zbraní je myšlenka a slovo - hledat místa a prostředky, jak se setkávat a své postoje a názory nenásilně konfrontovat.
Jelikož zdá se Vaše prostředí - tedy Nadivadlo - tomuto setkávání a napínavému a pro čtenáře věřím přitažlivému třaskání názorů a protinázorů není nakloněno a upřednostňujete jednotnou kritickou frontu dnes, respekuji to a vzdávám to.
A nemyslím to vůči Vám nějak urážlivě, ani sám nejsem uražen. Tak to prostě je, anebo se mi to tak jeví. Jak se znám, někdy na Vaše stránky s oponenturou či diskusním příspěvkem pravděpodobně vstoupím, ale ne proto, abych Vás nějak záměrně trápil. Budu to považovat za smysluplné - proto. A samozřejmě i Vám nabízím stránky i-DN, vůči nimž se asi chcete profilovat. Když nic jiného, jsou rozhodně názorovým platformám otevřenější, což ale i být musí, neb jsou pro všechny divadelníky.
P. S: A jen k Jakubovi, abych mu neutekl z otázky. Zda je doba vhodná pro politické divadlo a jaké, se vždy v daný okamžik špatně pozná. Já myslím, že každá doba vyžaduje kritickou reflexi, a tedy i politické divadlo, které je jen odrazem dané situace, vesměs "žhavým", tedy s dopadem přímým a místně či časově ohraničeným. A jelikož divadlo je nejvíc omezeno existencí jednoho večera (mnohá slavná představení i epochy by z dnešního pohledu byly naivní, hloupé, umělecky nedotažené, zkrátka z pohledu "vyššího principu uměleckého" špatné - možná i to Osvobozené a celkem jistě Rozrazil roku 88 - v Huse mají záznam, můžeš se přesvědčit), je jeho síla a smysl v aktuálním "bytí" - podle mne - největší. Dokonce v tom vidím jeden z jeho podstatných smyslů (ne jediný!!). Obecné kvality se v něm jen velmi špatně hledají. Absolutní víra ve strukturalistickou školu - tak vnímám postoje především Martina Švejdy - je podle mne chybná a výklad díla příliš zatěžkávající jediným analytickým pohledem. Ten je však i pro mne (a věřím i další čtenáře) velmi zajímavý a vždy si jej rád na Vašich stránkách i jinde přečtu. Jen je zdá se - anebo jak jej uplatňujete - neotevřený pro širší diskusi nad dílem samým.
A ještě ses ptal, zda vím "o jediném případu, kdy by někdo z divadelníků na svou angažovanost dojel (nebo za ni byl alespoň obtěžován)". Máš zřejmě na mysli dobu po roce 1988. Doba ta snad není tak zlá, aby se umělci zavírali, ostatně ani Living Theatre v NYC, Paříži či Praze "nedojeli" na svou angažovanost, byť jistě měli ledaskdy a ledaskde problémy. Navíc nejde jen o "negativní" dopad, ale jistě a především o "pozitivní". Vím o situacích, kdy angažovanost něčemu napomohla, co by jinak dopadlo jinak. Například právě Husa vytvořila ve svém divadle v roce 2011 večer proti rozhodnutí brněnského magistrátu snížit příspěvkovým organizacím 20% dotací, deklarovala jednotný postoj brněnských divadelníků, čímž do značné míry zvrátila - tehdy údajně nezvratné - rozhodnutí. Nebo třeba Bambuškův projekt Perzekuce myslím poukázal divadelními prostředky na dost žhavé relikty minulosti, jež byly zasouvány do kolektivního nevědomí. Divadelníci - na tom se snad shodnem - spoluvytvářejí atmosféru doby. A svým politickým divadlem do ní vstupují konkrétně a přímo. Chápu, že někdo takovým divadlem pohrdá, přehlíží je a vysmívá se mu. Já - jak mě už znáte - právě naopak. Ale - asi ne naposled - zdůrazňuju, že to neznamená, že mu automaticky přiznávám vysoké estetické kvality. To jsem vůči své osobě v této diskusi považoval za nejvíc podpásové. Jsem přesvědčen, že divadlo - jakož žádné umělecké dílo - nelze nahlížet jen z jednoho hlediska, byť by bylo sebevíc (ne)kritické.
Tak teď už nezbývá než nám všem dohromady popřát, aby se opět probudil k aktivitě Petr Pavlovský a Vladimír Hulec tak měl na iDN lepšího parťáka do diskusí, než má tady.
OdpovědětVymazatVladimíre H.: co to - promiň - meleš, o "jednotné kritické frontě dnes"? tato diskuse má 39 komentářu a začíná tu trhat rekord. já se ti snažim vždycky odpovědět, zapojuje se i Martin a Josef Herman. Co ti na tom připadá málo otevřeného? No tak s tebou nesouhlasíme, no a? a že nějaké médium zakládají lidé názorově blízcí je snad logické.
OdpovědětVymazatpokud se ale cítíš jakkoli dotčen, težko s tím něco nadělám (a jsem překvapen, protože takového tě neznám)
nikdo ničím nerpohrdá, ale když divadlo není zábavné, zajímavé a je nudné neomluvil bych to tím, že je přeci politické.
Pánové,
OdpovědětVymazatnechejme toho. Snad jsem důsledně odpovídal každému a odpovídám či reaguju na všechny. Můj pocit je možná neoprávněný (to ať posoudí každý čtenář této diskuse sám), tak se omlouvám. Podle mne by větší Vaše výtky měly patřit jinému diskutérovi, který ani jednou neodpovídal na mé vstupy přímo (a neučinil tak ani v nyní), na což jsem se snažil s jistou mírou nadsázky a humoru upozorňovat.
Pokud máte pocit, že je ještě o čem tu diskutovat, budu rád a přidám se. Jen jsem měl pocit, že přes mnoho vstupů a slov se psalo především o předsudcích, jež máme o těch druhých, nikoli o Rozrazilu či politickém divadle. A že není vůle ani chuť se pouštět někam hlouběji či dál.
Pokud to není jasné, mířím tím na Tebe, Vladimíre Mikulko. Znovu jsem prošel všechny Tvé vstupy, ale ani jednou jsem nezaregistroval přímou reakci na mé argumenty. Oslovuješ výhradně své (sou)druhy - Martina a Jakuba, o mne se vyjadřuješ důsledně ve 3. osobě, čímž dostáváš diskusi do podpásové, nutně osobně vnímané roviny. Hodnotících, předsudečných, na řečené neragujících invenktiv vůči sobě jsem našel dost. (Nejsem uraženej ani nasranej, nebojte. Jen se snažím pečlivě osvětlit svůj pocit. Cítil jsem se zkrátka jak v úlu, kde jsem nevítaným hostem.) Jelikož Tě, Vladimíre Mikulko, považuju za hlavního tvůrce a představitele etiky tohoto blogu, zobecnil jsem si to na celé médium a všechny. Asi jako Ty si i-DN propojuješ jen se mnou a Pavlovským, když tam máme nejvíc vstupů. Jistě blbost. Sorry, Jakube, Martine, Vojto.
:-)
P. S. Snad jsem nyní neopomněl reagovat na věcné, původního tématu se týkající reakce. Jo-li, upozorněte.
Nevím, Vladimíre, proč máš tak silnou potřebu diskutovat s někým, kdo o diskusi s tebou jednoduše nestojí. Důvody své nechuti jsem se pokusil co nejpřehledněji vyložit výše, nemá přece smysl je opakovat pořád dokola.
OdpovědětVymazatSorry,
OdpovědětVymazataž teď jsem si pořádně dočetl Jakuba a vidím, že ten v diskusi pokračuje.
Píšeš, Jakube:
"Když divadlo není zábavné, zajímavé a je nudné, neomluvil bych to tím, že je přeci politické." Nevím, kde jsem to "omlouval", myslím, že nikde. Rozhodně si to nemyslím. Já se jen snažím psát a argumentovat, že politické divadlo má i jiná hodnotící měřítka, než jen čistě estetická. Je to podobné, jako bys u bulvárního divadla napsal: "Když divadlo používá zastaralé postupy a stokrát omleté vtipy a diváci se smějí, neomlouval bych to tím, že je to bulvár." U bulváru se zkrátka mají diváci primárně bavit a můžem se pak přít, zda je to humor vkusný, trapný, vulgární apod. a vyhraňovat se vůči němu. Podobně to vnímám u politického divadla. Tam podle mne divák má primárně být konfrontován s nějakou politickou, společenskou či historickou situací a může to udělat třeba i nudně (ostatně toto kritérium velmi nerad používám, jen jej od Tebe, Jakube, přejímám), je-li v jeho postoji další (společenský, politický, osobně angažovaný...) rozměr. Ten vždy (možná někdy marně a naivně) hledám a na něj v reakci na takové divadlo upozorňuju. O divadle se podle mne nemusí bavit jen v uměnovědných souřadnicích. Ba skoro naopak. Opět připomínám, že to neznamená abdikovat na estetická a dramatická kritéria, tedy že nic v tomto smyslu "neomlouvám" a politické divadlo, které je "zábavné" (třeba Kolečkovy a dalších Bestie či Adámkovo Tiká tiká politika) a "zajímavé" (Bambušek, Feste), vždy vítám. Že se přesto v oněch hodnotících soudech často neshodnem, je věc jiná. To ale zažíváme i v psaní o nepolitickém divadle, a nejen my dva.
Protože si myslím, Vladimíre,
OdpovědětVymazatže by nám oběma (jako každému, kdo o divadle veřejně píše) mělo jít o divadlo, jinak jsme v této branži trapnější než Brňané se svým Rozrazilem. A protože mi přisuzuješ postoje a vlastnosti, které nemám. A protože nenávidím osobní nevraživosti. A protože diskutovat s někým, kdo není v mé partě, je zábavnější a dobrodružnější, než si notovat s kamarády. A protože nejsem urážlivej.
A protože Tě mám, Vladimíre, vlastně rád.
:-)
Když citýrujete čerta, nedivte se, když přiletí :-).!!!
OdpovědětVymazatJsem rád, inženýre Vladimíre, že mě uznáváte jako kvalitního diskutéra. Před časem jste mi ovšem naznačil, abych na "nadivadle" diskutoval drobet míň, tak jsem se poněkud ukáznil.
Jakkoli pro mne platí "polemika, má láska", na Rozrazil do Brna kvůli tomu nepojedu, pražských problémů k diskusím je dost.
Co třeba otázka "přestárlých" autorských divadel, která se, na rozdíl od těch brněnských, nepokusila o generační obměnu? Ha-divadlo i Provázek to dokázaly, ale DS+H a Studio Y ne. Pražský radní V. Novotný (také tu už o něm byla řeč, nemýlím-li se) má teď problém s jejich finanováním. (Se Semaforem, který se co do vedení také nepokusil o generační obměnu už problém není, transformoval se na ops.)
Nedá se nic dělat Vladimíre, musím se zastat svého bývalého studenta: "politické divadlo má i jiná hodnotící měřítka, než jen čistě estetická". píšeš.
OdpovědětVymazatVeškeré umění má i jiná hodnotící měřítka, než jen čistě estetická, protože v superfunkci umělecké je ta estetická pouze jednou ze čtyř: estetická, etická, noetická (hédonistická).
Dobré divadlo musí být prostě především dobrým uměním a pro politické divadlo to platí úplně stejně, žádná "jiná hodnotící měřítka" mu nelze přiznat! Se špatným, tzv. angažovaným, ve skutečnosti tendenčním politickým divadlem mám bohaté, mému věku a místu, kde jsem ho prožil odpovídající, skličující zkušenosti.
Do Brna nejezdím, ale v Praze se výtečné politické divadlo rozhodně dělá (Kolečko a spol.).
I ty, Brute?!
OdpovědětVymazatJá myslel, že už jsem osvětlil, že neříkám, že estetická měřítka politickému či jakémukoli jinému divadlu nepřikládám či netřeba přikládat, jen že při diskusi nad politickým divadlem je dobré důkladně přihlížet i k okolonostem jeho vzniku (důvodům), k jeho smyslu a poslání, jakož - třeba - u bulváru k typu humoru a k tomu zda fungoval a proč. Ne se nad jedním či druhým ušklíbat, když nesplní kritikovy estetické normy. Tedy že je třeba důkladně vnímat i ony tři další funkce divadla, chceš-li to v teoretické rovině. Toť vše.
Ano, subsféry umění jsou tři: geneze, dílo, funkce. Jejich pojmenování dělí se do 8 taxonomikých řad:
OdpovědětVymazatI.1. Lokální a etnická (místo vzniku, národnost tvůrce)
I.2. Chronologická (doba vzniku)
I.3. Modálně-genetická (okolnosti vzniku)
II. 1. Esteticko-směrová (slohy, směry, styly...)
II. 2. Druhová
II. 3. Žánrová
III. 1. Funkční oblast
III. 2. Axiologická
(Také by Ti to neruškodilo, viz vorwort mého slovníku.)
Kolegové z "nadivadla" z toho dělali zkoušku, takže Tvoje argumentace, Vladimíre, by jim neměla být cizí. Význam okolností vzniku díla a význam jeho nasměrování - předpokládané funkce by jim, pokud to nezapomněli, neměly unikat:-)
...---...
OdpovědětVymazatJste příliš takjnosnubná, kolegyně:-)
OdpovědětVymazattoť Morse, vy plantážníci
OdpovědětVymazatJako že SOS?
OdpovědětVymazatTo víte, já šel do školy 1950 a to už byl skaut zakázaný.Do pionýra se chodilo ve 4. třídě, ale mi zase zakázali rodičové, kteří "neměli kladný vztah k lidově demokratickému zřízení" (byli jsme ve třídě jenom dva takto nezařazení a dost jsme tím - jakožto ostrakizovaní - trpěli).
Ovšem nevím, zda ve svém kopírování skautingu šel pionýr až takhle daleko, myslím, že morseovku se tam tehdy neučili. Režim na její masové znalosti mezi obyvatelstvem nemohl mítzájem - největší praktické využití měla v kriminálech s politickými vězni.
V roce 1964 jí do mě začali hustit na spojařské rotě tankového pluku v Holýšově (díra mezi Plzní a Domažlicemi). Šla mi moc dobře až do chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že ti, kteří ji zvládnou, pojedou na dvouměsíční kurz. Já potřeboval, jako člen Dukly Holýšov - I. liga volného stylu, váha pérová - zůstat na místě, a tak mi to najednou nešlo a nešlo, až mě přeřadili k "fónistům" a já běhal po lesích s 20 kg kotoučem telefonního kabelu na zádech a radoval se, jak je to skvělé na kondici.
Školy nemám, ale nebrání mi to poznamenat, že rozdíl naší doby a těch předchozích tkví v tom, že právě není jasně definovaný nepřítel. Nebo přesněji, že nepřítelem jsme si my sami, žádní oni nejsou. Ale spousta lidí si toho ještě nevšimla.
OdpovědětVymazatMožná, že nemaje teatrologického vzdělání, neuvědomujete si, že ani za I. republiky nebyl ten "nepřítel" pro divadelníky hned tak úplně "jasně definovaný" - Osvobozené divadlo vzniklo, tuším, 1927.
OdpovědětVymazatKdybyste si přečetl výstup z rekonstrukce Frejkova Césara (Miholová) zjistil byste, že prvotní fašismus nebyl Frejkovi a dalším úplně cizí, že v něm spatřovali sympaticky vitalistickou ideologii.
On prostě je ten nepřítel vždycky zcela jasný až na vrcholu konfliktů, které se v nejasnosti generují.. Kdyby nebyl kupříkladu jednotlivým segmentům české společnosti její nepřítel dnes jasný, nemohly by presidentské volby rozdělit tak ostře občanstvo Halb und Halb.
"...v centru našeho zájmu je umělecké dílo a nic než umělecké dílo."
OdpovědětVymazatToto pojetí, příznačné pro ruský formalismus a počátky českého strukturalismu bylo pochopitelnou a sympatickou reakcí na uměnovědný pozitivismus (u nás např. Z. Nejedlý). Už od 30. let je ale zcela překonané a neobhajitelné (J. Mukařovský: Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty, 1936).
Společenská funkce umění je v uměnovědě (i v kritice) naprosto běžně uznávána.