Šotkovský: David Mamet - Divadlo

Útlou knihu Davida Mameta Divadlo, kterou vydal Svět a divadlo jako neprodejnou prémii pro své předplatitele, je možno číst dvěma způsoby – jako protijed a jako návod.

Jako protijed může být středoEvropanovi, který považuje divadlo za umění, které nemůže snést podmínky volného trhu, neboť ty jej nutí ke komerční podbízivosti, který uznává režiséra jako nezpochybnitelného pána divadelní tvorby, jemuž jsou autor i herec zcela podřízeni, který si cení divadelní teorie i divadelního školství, dost užitečná. Mametovy nekompromisní, vyhrocené, aforisticky formulované teze podrývají dost našich intelektuálních návyků.

Mametova mantra je prostá – teorie i školy jsou k ničemu, talentovaný člověk je nepotřebuje a netalentovanému nepomohou. Ze špatné hry režisér dobrou neudělá, má-li v ruce dobrou hru, je de facto vyhráno – má pak sdělit herci pár základních motivací jeho jednání, vymyslet funkční aranžmá a nechat herce pracovat. Pravidel herecké i dramatické tvorby, která lze naučit, je málo – autor má vymyslet dobrou a dramatickou zápletku, herec má mluvit nahlas, srozumitelně a nedělat zbytečná gesta. Zbytek pochopí z reakcí publika – dlužno dodat, že platícího, nikoli abonentů, nedej bože kritiků, pedagogů, kolegů či spolužáků.  Divadlo se prostě nejlépe učí tím, že se dělá a diváci od něj chtějí jedinou věc – aby je bavilo.

Jsou to někdy bazální pravdy hodné připomenutí, někdy jednostrannosti vhodně korigující jednostrannosti jiné, někdy provokace dobré k zamyšlení spíš než souhlasu. Ošemetné by bylo ovšem brát Mametovu knihu jako nějaký všeplatný návod k dělání divadla – pomineme-li zcela základní rady typu „buď připravený, choď včas, nikdy si nestěžuj, pomáhej kolegům, přemýšlej“, je evidentní, že divadlo, jehož se jeho postřehy týkají, je v první řadě divadlo činoherní (viz jeho „Divadlo (když pomineme happeningy, multimediální show, performance art a podobné nesmysly) je v zásadě předvedení zápletky nebo hrdinova příběhu.“), přesněji divadlo „sloužící“ dramatu jistého typu, ještě přesněji divadlo, kde se hrají Mametovy hry. Hry, kterým opravdu nesvědčí výrazná stylizace, nadbytečná psychologizace ani režijní či scénografické „kouzlení“. Že se jeho návody hodí pro inscenování veškeré dramatiky, o tom mám s dovolením značné pochybnosti.

A subjektivní přiznání závěrem – mám velkou slabost pro Mametovy hry a jeho pohled na divadlo. Přesto se mi jeho kniha stihla v průběhu čtení značně zprotivit, a to zejména tím, jak si je autor od počátku zcela jist svou věcí. Chce-li někdo nasadit okázale antiintelektuální tón při shrnování vlastních zkušeností, dobrá. Ale bohorovnost, s jakou se vypořádá s některými otázkami teorie dramatu nebo divadelní historie v jednovětých bonmotech, je možná zábavná, ale zároveň úspěšně zabrání tomu, abychom Divadlo brali příliš vážně.