Varyš: Válka s mloky (Franz - Drábek)

Do opery chodím sporadicky, protože mě nudí, že se v českém pojetí málokdy děje něco zajímavého na jevišti a jen zavřít oči a poslouchat hudbu se mi u většiny českého standardního operního repertoáru, kde se jen kombinují Verdi, Puccini a Donizetti a případně Dvořák se Smetanou, opravdu nechce. U člověka, jehož nejoblíbenějším skladatelem je John Adams, to asi ani nepřekvapí. Za poslední větší hudební zážitek z opery tak pokládám Glorianu Benjamina Brittena a Wagnerova Parsifala v pražském Národním a Hindemithova Cardillaca z Ostravy. Z hlediska divadelnického mě pak před časem nadchl Lékárník brněnské Reduty v režii Tomáše Studeného (kde ovšem podle znalců haprovala hudební složka). Cením si každého vybočení, zejména pak původních operních projektů. Z tohoto hlediska lze objednání a následné uvedení Franzovy Války s mloky jen vítat. U Franze mě mrzí, že je velmi konvenční, tradicionalistický skladatel, který spíš poučeně navazuje na kánon 19. století, než že by přicházel s něčím novým. Upřímně, radši bych si do Státní opery zašel na novou operu Martina Smolky nebo Petra Kofroně. (Oba bych také raději volil za prezidenta; škoda, že se před časem nenechali potetovat). V rámci žánru je nicméně Franzova opera solidní dílo, rovněž libreto Rostislava Křivánka celkem potěší řadou archaizujících obratů. Navzdory citacím a vtípkům je ovšem celé dílo, které naštěstí nepřevypravuje otrocky celou Čapkovu - po mém soudu naivní a moralistní - předlohu, ale staví silné obrazy blížící se a posléze nastávající apokalypsy, velmi vážně míněné. Mám rád Davida Drábka, zejména jeho superautorské kousky jako Noc oživlých mrtvol, a pozvat ho k režírování opery vůbec není špatný nápad. S Franzovou estetikou se ovšem fatálně míjí a staví na jeho obrazech svou polodekadentní satiru v čele s Petrem Kotvaldem. Lidově řečeno, "je to tak trochu z jiný opery". Recenze zde.