Kompletní titul knihy Pavla Janouška zní poněkud výhrůžně: Černá kočka aneb Subjekt znalce v myšlení o literatuře a jeho komunikační strategie. Četba je to však neobyčejně interesantní, a to i pro divadelníky; zvláště pak pro ty, kteří o divadle píší nebo o něm jakkoli bádají. Janoušek rozšiřuje pojmem „znalec“ na všechny, kteří se daným oborem zabývají hlouběji, (od historiků a teoretiků přes kritiky až třeba k učitelům) a z hlediska teorie her analyzuje možné a nejčastěji používané způsoby (přesněji řečeno ony strategie z podtitulu), jakými k předmětu svého zájmu přistupují a jakými se prezentují před veřejností i před ostatními znalci. Dochází přitom k závěrům, u kterých se lze až podezřele často přistihnout při pocitech typu – ano, tak to je, asi bude lépe si to přiznat, když už se o tom ví i v knihách:
„Zápasivý charakter má kritika rovněž z perspektivy individuálních ‚hráčů‘. Každý kritik totiž svádí trojí, či spíše trojjediný osobní zápas: a) se sebou samým, tedy se svou schopností přečíst, pochopit, pojmenovat, b) s literárními díly, c) s ostatními kritiky a dalšími subjekty utvářejícími soudobý literární život […] Kritici sice své texty stylizují tak, jako by chtěli o své pravdě přesvědčit své přímé protivníky, ve skutečnosti však chtějí oslovit a na svou stranu získat především jiné znalce, neboť ti jsou rozhodujícími reprezentanty veřejného mínění“.
Podstatným tématem Černé kočky je však i průběžná a vytrvalá, byť klidným tónem vedená obrana čehosi tak obtížně pojmenovatelného a hájitelného, jako je zdravý rozum v uměnovědných oborech. Počínaje obhajobou toho, že literární bádání má vůbec nějaký smysl, a konče tím, že i v dobách post‑postmoderních má smysl hledat, znát a uznávat jakási pevná jádra, významy, normy, literární kánony a další okoukané harampádí, známé již z časů pre-postmoderních. A to vše navzdory tomu, že Janouškova titulní černá kočka pochází ze skeptického Konfuciova výroku „Je těžké najít černou kočku v temné místnosti. Zvláště když tam není“.
Veskrze doporučeníhodná četba.
„Zápasivý charakter má kritika rovněž z perspektivy individuálních ‚hráčů‘. Každý kritik totiž svádí trojí, či spíše trojjediný osobní zápas: a) se sebou samým, tedy se svou schopností přečíst, pochopit, pojmenovat, b) s literárními díly, c) s ostatními kritiky a dalšími subjekty utvářejícími soudobý literární život […] Kritici sice své texty stylizují tak, jako by chtěli o své pravdě přesvědčit své přímé protivníky, ve skutečnosti však chtějí oslovit a na svou stranu získat především jiné znalce, neboť ti jsou rozhodujícími reprezentanty veřejného mínění“.
Podstatným tématem Černé kočky je však i průběžná a vytrvalá, byť klidným tónem vedená obrana čehosi tak obtížně pojmenovatelného a hájitelného, jako je zdravý rozum v uměnovědných oborech. Počínaje obhajobou toho, že literární bádání má vůbec nějaký smysl, a konče tím, že i v dobách post‑postmoderních má smysl hledat, znát a uznávat jakási pevná jádra, významy, normy, literární kánony a další okoukané harampádí, známé již z časů pre-postmoderních. A to vše navzdory tomu, že Janouškova titulní černá kočka pochází ze skeptického Konfuciova výroku „Je těžké najít černou kočku v temné místnosti. Zvláště když tam není“.
Veskrze doporučeníhodná četba.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme