Vianova Pěna dní je kniha, se kterou se v mládí sladkobolně dojmul kde kdo - a vůbec to nemyslím zle, dojímal jsem se taky. V případě divadelní adaptace ovšem vyvstává obtížná otázka, jak onu chytlavou směs poetického žonglování se slovy a s obrazy dostat na jeviště. Samotný příběh, zpočátku bezstarostně zamilovaný a pak stále temnější, není nijak mimořádný - pokud se nepodaří zachytit jeho prchavou atmosféru, nezbude skoro nic.
Anně Petržalkové se to daří tak napůl. Nepouští se do marných pokusů Vianovy obrazy „zhmotnit“ (jaká úleva, že se na jevišti nepředvádí piano na koktejly!) a namísto toho se snaží vyprávět skutečně divadelní řečí.
Ať už nadneseně stylizovaným herectvím s řadou téměř tanečních momentů, rozehráváním jazzové nálady nebo třeba rozbitím „jednoty prostoru“. Když se někdo s někým líbá, vůbec to v tomhle představení neznamená, že herci musí stát přímo u sebe. Potíž je v tom, že to celé občas působí trochu nuceně, zvláště v první, optimistické polovině. A že se Tereza Vilišová, jakkoli jí nelze upřít charisma, musí do naivně mladinké Chloé viditelně nutit. Málo platné, když má někdo za sebou Annu Kareninu, není návrat k teenagerovsky nevinným postavám úplně logický. Ale to je spíš otázka, řekněme, „obsazovací politiky“, kterou by si měla položit režisérka (respektive celé umělecké vedení divadla Petra Bezruče).
A ještě jedna výhrada, jaksi koncepční. Pěna dní opisuje velmi symbolický oblouk od naprostého okouzlení k naprostému zmaru a její síla spočívá hlavně v tom, že je v obou polohách poeticky neuchopitelná. Obzvláště nešťastná je tak snaha dostat do inscenace aktuální kritické narážky (i když to momentálně patří k dobrému tónu). Úletů tohoto typu se objevilo víc, ale jednoznačně nejslabším momentem celého večera se stalo sólíčko, ve kterém se odpudivý „humanresourcisita“ (v podobě nesčetněkrát viděné karikatury samolibého manažera) nadšeně a se spoustou vznešených termínů rozplýval nad tím, jak uspořádá konkurs na pozici metaře. Jako by v tu chvílí představení úplně zbytečné přeskočilo do nižší letově hladiny.
Více informací o inscenaci (včetně pochvalných recenzí kolegů z Nadivadla) zde
Anně Petržalkové se to daří tak napůl. Nepouští se do marných pokusů Vianovy obrazy „zhmotnit“ (jaká úleva, že se na jevišti nepředvádí piano na koktejly!) a namísto toho se snaží vyprávět skutečně divadelní řečí.
Ať už nadneseně stylizovaným herectvím s řadou téměř tanečních momentů, rozehráváním jazzové nálady nebo třeba rozbitím „jednoty prostoru“. Když se někdo s někým líbá, vůbec to v tomhle představení neznamená, že herci musí stát přímo u sebe. Potíž je v tom, že to celé občas působí trochu nuceně, zvláště v první, optimistické polovině. A že se Tereza Vilišová, jakkoli jí nelze upřít charisma, musí do naivně mladinké Chloé viditelně nutit. Málo platné, když má někdo za sebou Annu Kareninu, není návrat k teenagerovsky nevinným postavám úplně logický. Ale to je spíš otázka, řekněme, „obsazovací politiky“, kterou by si měla položit režisérka (respektive celé umělecké vedení divadla Petra Bezruče).
A ještě jedna výhrada, jaksi koncepční. Pěna dní opisuje velmi symbolický oblouk od naprostého okouzlení k naprostému zmaru a její síla spočívá hlavně v tom, že je v obou polohách poeticky neuchopitelná. Obzvláště nešťastná je tak snaha dostat do inscenace aktuální kritické narážky (i když to momentálně patří k dobrému tónu). Úletů tohoto typu se objevilo víc, ale jednoznačně nejslabším momentem celého večera se stalo sólíčko, ve kterém se odpudivý „humanresourcisita“ (v podobě nesčetněkrát viděné karikatury samolibého manažera) nadšeně a se spoustou vznešených termínů rozplýval nad tím, jak uspořádá konkurs na pozici metaře. Jako by v tu chvílí představení úplně zbytečné přeskočilo do nižší letově hladiny.
Více informací o inscenaci (včetně pochvalných recenzí kolegů z Nadivadla) zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme