Zahálka: Hašler... (DnV)

Slzičky a ironie

Pavlu Kohoutovi a Divadlu na Vinohradech lze k novince zvané Hašler... leda gratulovat: ať už by člověk hře nebo inscenaci chtěl vyčítat cokoliv, mají dokonalé alibi. Hašler... je kýč, který sám sebe tematizuje, svým obsazením (hl. role Petr Rychlý a Kateřina Brožová) nabízí k úvaze problém dnešní módy seriálového herectví, vztah vysoké a nízké kultury, umění a kýče a tak dále a tak dále. Je to, řečeno s Vodňanským, dvouetážová inscenace: v jedné rovině naivisticky rozehrávané pásmo z mistrova života zcizované těmi nejbanálnějšími klišé divadla na divadle, v té druhé potom ironická intelektuální hříčka s tímtéž.

Potíž je v tom, že k valné části publika tato ironie nejspíš nedoletí, jak dokládají například první divácké ohlasy na webu a facebooku DnV ("Smích, dojetí, radost, smutek, slzy, odpor a co víc - hrdost. Na člověka, na národ, na zemi.." nebo "Nejen potlesk ve stoje, ale i na slzy a kapesníky nakonec došlo!"). Samotná Töpferova inscenace jako by se pak tu dvojlomnost snažila zahladit, když namísto schválně přepáleného finále Kohoutova textu, v němž zmrtvýchvstalý Hašler sestupuje v dokonalém obleku s motýlkem a s "furiantsky posazeným kloboukem" a všichni včetně publika zpívají Tu naši písničku českou, končí scénou Hašlerova mučení na dvoře koncentračního tábora, k níž dotyčný song zpívají ostatní vězni. Je to sice obdobně patetické finále, ale svou nablblost tak viditelně neinzeruje - a tak se všichni pro jistotu dojmou.

Recenzovat to snad ani pořádně nejde. Pokud vás zajímá výsledek snažení autora těchto řádků, měl by vyjít v úterních HN.