Šotkovský: Princ Bedřich Homburský (Burgtheater)

Ten, který přichází z lesa

Kleistův Princ Bedřich Homburský v Burgtheatru se odehrává ve studeném bílém světě – portály, podlaha i stropy jsou tvořeny mléčně bílým plastovým obložením, skrz nějž asepticky vyprázdněnou scénu osvěcují LED zářivky. Jenže tenhle strohý svět končí cirka v pětimetrové hloubce jeviště – když se roztáhnou zadní bílé stěny, ocitáme se v temném lese plném ohořelých pahýlů stromů, jehož konce oko diváka nedohlédne. Je to důrazné připomenutí, že se nacházíme v kraji, kde už nějakou dobu zuří válka, ale i zřetelná metafora, jejíž řekněme freudovské významy jsou nabíledni.

Kleistův text nemá vlastně zápornou postavu, pro všechny protagonisty je čest, mravnost a sebeobětování nadevše a nikdo zde nikomu nechce záměrně škodit – zároveň se celý odehrává v dějovém rámci dvou snově laděných scén a dominuje v něm motiv smrti a strachu z ní. Andrea Breth zesiluje jeho temné významy, převede občas slovní agresi do fyzické, občas podvrátí důvěryhodnost slovního vyjádření postav mimoslovním jednáním – když si princezna Natálie vyprosí u svého strýce kurfiřta milost pro Homburského a děkuje mu, vynutí si náhle důstojný kurfiřt „za odměnu“ dlouhý, agresivní polibek. Vůbec u obou hlavních postav režisérka zdůrazňuje jejich méně sympatické rysy – u přestárle chlapeckého Homburka (August Diehl) jeho nevypočitatelnost, agresivitu a nedospělost, u sošně důstojného Kurfiřta (Peter Simonischek) uzavřenost, chlad a manipulativnost.

Je to inscenace velkého gesta, která sice (řečeno s Martinem Švejdou) nepřekračuje intence textu, ale řadu jeho impulsů pozoruhodně domýšlí. Jen příklad – u Kleista je v scénické poznámce drobná zmínka o tom, že zpráva o vojenské rebelii zastihla kurfiřta nečekaně a „ještě se doobléká“. Zde je z toho výtečná scéna beze slov, kdy nervózní důstojníci čekají snad dvě minuty na to, až se ve spodním prádle zastižený kurfiřt s důstojným klidem oblékne, obuje a vyzve je k hlášení se spokojeným zakousnutím do mrkve, kterou měl připravenu na noc (a kterou klidně chroupe i při vášnivé při o Homburkově vině.

Je v tomhle Homburském zvláštní scéna – rytmistr Mörner, který z válečného pole přináší kurfiřtce zprávu o (domnělé) kurfiřtově smrti, je zobrazen jako válečný invalida v ošuntělém plášti, který zpod obvazů vidí stěží na jedno oko, jednu ruku má chromou a taktak stojí na nohou. Když dopoví svou zprávu, zhroutí se na zem a zůstane tam ležet - nikdo si jej nevšímá, neboť kurfiřtka je zlomená žalem a Homburk má oči jen pro Natálii. Když na konci stojí v ztišeném obraze všechny postavy nad mrtvým Homburkem (to, jak důsledně a důrazně Breth reinterpretuje Kleistův závěrečný obraz, nechávám mimo rámec této glosy), vynoří se náhle z hloubi lesa a s nezřetelným mumláním se blíží k publiku. Jako by marně hledal ještě někoho, komu by mohl svůj příběh vyprávět. Ne nadarmo končí program k inscenaci Ungarettiho básní Prokletí: „Uzavřen mezi smrtelnými věcmi/ (i hvězdné nebe pomine)/ proč toužit po Bohu?“