Do Hospodářských novin přišla tento týden čtenářská reakce na recenzi Strýčka Váni od Marie Reslové. Její autor varoval, že podobné recenze mohou sloužit jako kladivo zřizovatelů na nebohá divadla, což je samozřejmě na delší debatu, ale poměrně příznačné je, že na reakci na recenzi vedl přes její prý příliš emocionální titulek. Ponouklo mě to konečně zveřejnit něco, co už chci napsat dlouho. Málokdo totiž ví (než jsem začal psát do novin, sám jsem to nevěděl), že autor recenze ve většině případů nejenže nedělá titulky, ale zpravidla nad nimi ani nemá kontrolu - a to nejenom nad titulky, ale i nad mezititulky, popisky k fotografiím a někdy i samotným textem. (Netýká se to ostatně jen deníků, ale většinou i Divadelních novin.) Neříkám, že je to špatně, a ani v nejmenším si nestěžuju, ale říkám si, že by se to mělo vědět - až se zase někdo bude vztekat. Děkuji za pozornost.
(Titulek této glosy není redakční.)
No jo, veselých příhod tohoto typu má každý autor na rozdávání. Ale za sebe bych rád v zájmu spravedlnosti doplnil, že třeba v Respektu nebo v Lidovkách mi ve valné většině případů vycházejí recenze s původními titulky, ba i mezititulky...
OdpovědětVymazatGratuluju, já jsem už do novin přestal titulky psát. Mezititulky obvykle projdou.
OdpovědětVymazatDoufám, že výše uvedené platí i o titulku - Zlatá šedesátá? Jen hloupý mýtus...(článek jsem nečetl, nemám předplacené HN).
OdpovědětVymazatAno, platí, to je zatím nejradikálnější významový posun, jaký se mému textu udal.
OdpovědětVymazatFunkce titulkáře
OdpovědětVymazatpatří k žurnalistice od jejích počátků a divit se, že titulek, příp. mezititulky nejsou autorovy, mi přijde asi jako by ses divil, že novinový rozhovor je přesný přepis hodinového setkání. Renomovaný anglický kritik Michael Billington, který mě na London University zasvěcoval do žurnalistického řemesla, mi říkal, že svůj text si hlídá, ale do titulků redakci nemluví. Je to logické - grafik, který text láme, potřebuje určitou délku, v redakcích mívají nějaký úzus titulků (v MfD např. platilo, že v něm musí být sloveso, v Právu zase nesměl být u rozhovorů zápor) apod.
Přesto je myslím chyba titulky nenabízet. Editor titulkem pozná, co ve svém textu považuješ za podstatné a často jej i rád přijme. Navíc v žurnalistice platí nepsané pravidlo, že kvalitního novináře poznáš už titulkem, který svému textu dá.
Co se týká samotného redigování textu, to už je opravdu na delší úvahu. Za sebe jako redaktora musím říct, že často nemám sílu s autorem podrobně předělávat redigovaný text a raději - z časových i čistě psychohygienických důvodů - mu do něj vstoupím (někdy jen z důvodů nezbytného krácení, častěji však ze stylistických důvodů, preciznost formulací, nadužívání cizích slov apod.). Samozřejmě se pak může stát, že někdy necitlivě. Je-li dost času, svou redakční práci mu pošlu. Ne vždy je to však možné. U kvalitního autora (a tedy i textu) člověk opraví jen gramatiku a je rád i za autorem dodaný výběr titulků.
Opakuju, že si na to ani v nejmenším nestěžuju, ale opravdu to není všeobecně známo - a pak je člověk podepsaný pod něčím, co si tak úplně nemyslí, viz "mé" tvrzení, že zlatá šedesátá jsou "jen hloupý mýtus". V HN myslím víc než jinde určuje délku titulku layout, který dopředu neodhadneš, takže trefit se je zhola nemožné; dlouho jsem to zkoušel a ani jednou se to nepovedlo.
OdpovědětVymazatChacha, tak sotva jsem to napsal, vyšla mi v Respektu recenze s úplně novým titulkem a navíc i s trochu podivným podtitulkem, vzniklým opsáním poslední věty recenze :)
OdpovědětVymazatVidíš. Ale zas to člověka drží v pozornosti - já tu recenzi četl doslova do poslední věty napjatý, jak jsi asi myslel ten podtitulek. :-)
OdpovědětVymazat