Trojí smrt
rozkvetlých pomerančů
Odpad (smrt poprvé)
Projekce snímku Odpad, město, smrt se těšila při prvním „oficiálním“ olomouckém uvedení velkému diváckému zájmu. Vhodně ho podpořila i vernisáž fotografií hereckého souboru Pražského komorního divadla od J. Doležela a L. Horkého, pořízených při loňském ročníku Flory a rozvěšených po vstupních zdech Wurmovy 7. Neznalost Pařízkovy inscenace je v případě sledování Hřebejkova filmu spíše výhodou. Divák pak není zatížen představou o tom, jak by mohla (či měla!) filmová adaptace vypadat. Zhola nesmyslným argumentem je pak výtka směrem k přílišné divadelnosti výsledného tvaru, jenž se při zachování textu a sehraného hereckého týmu mohl v Hřebejkově pojetí od divadelních prvků zcela odklonit jen stěží. Spojení vysoce stylizované práce s mizanscénou filmového prostoru a zasazení do reálií současné Prahy, spojených výraznou prací kamery, tvoří vzájemně komunikující a promyšlený celek. Osa Fassbinder (scénář) – Pařízek (divadlo) – Hřebejk (film) pak funguje dle mého názoru velmi dobře. Největší hrůzou není obsah filmu, ale představa, že v naší současné české společnosti už nestačí pojmenovat pravý stav věcí – kradu, podvádím a umožňují mi to tady tito vysoce postavení lidé – ale to, že k této vyřčené pravdě pak již nikdo nezaujme aktivní postoj.
Othella je ŠKODA - Favorit (smrt podruhé)
Absolventi KALD DAMU mě v posledních letech jako diváka mile překvapují (příkladem budiž inscenace My Funny Games, r. P. Tejnorová), přesto jsem od souboru s názvem DIVADLO KOŇA A MOTORA čekal jen pramálo. Chyba lávky. Představení inscenace Othello is Black dokázalo oživit nádvoří konviktu i přes drobný déšť snášející se společně na herce i diváky. Soubor, zastávající principy kočovného a pouličního divadla, si namísto maringotky dovezl červený Favorit, který sloužil jako hlavní scénografický prvek, když herce pojímal do svých útrob a umožňoval i změny místa děje. Svůj prostor zde pochopitelně našlo i loutkoherectví v podobě postavy Roderiga, ztvárněného jako hlava vykukující z jednoho z okének auta. Největší pozornost poutali Michal Hába v dvojroli průvodce dějem a Jaga, a Šimon Spišák coby Othello. Komunikativní, hravá inscenace, volně zacházející s původním textem včetně aktualizací a s řádnou dávkou „dryáčnictví“, je interpretačně postavena zejména na otázkách nad rasovými předsudky, jež v obměnách variuje během celého představení. Tento hlavní motiv je podpořen i obsazením herce slovenského původu do role muže se začerněnou tváří. Othello v závěru nedochází k poznání nad lidskou nenávistí, ale po uškrcení Desdemony se domnívá, že všechno zlé se odehrálo proto, že je černý.
Já, ty, pak ty a ty taky (smrt potřetí)
V posledních ročnících přehlídky pravidelně vystupující švédská choreografka CHARLOTTA ÖFVERHOLM přichystala pro Floru exkluzivně premiéru svého nejnovějšího projektu Youwilldieandyou2. Po zkušenostech s mimořádnou inscenací Lynn, jíž se na festivalu představila v roce 2010, jsem s návštěvou naprosto neváhal. Primárně tanečně-pohybová inscenace, reflektující smrt jakožto hlavní téma, intermediálně zapojuje do svého rámce filmové projekce, komunikující s živým projevem tanečnice. Zde se zjevně odrazila zkušenost Öfverholm s videoartem, který vystudovala v L.A. Některé sekvence Tobiase Hallgrena obsahově nesly téma skutečně funkčně – např. úvodní motiv života coby cesty, jejímž středem při snímání kamera projížděla, další, nesoucí v sově určitá klišé, už méně: moře jako zdroj života či závěrečný záběr dívky procházející obilným polem a dotýkající se rukou zralých klasů. Některé sekvence pak tíhly k abstrakci (černobílé geometrické tvary), či ironickému komentáři (logo supermana). Nicméně hlavní pozornost směřovala k živelnému projevu ústřední protagonistky, jíž byl hlavním partnerem Lindy Larsson, který naživo zpíval, hrál na tahací harmoniku i klavír a tanečně Charlottu doprovázel. Reflexivní inscenace zapojovala interaktivně i diváky, kteří měli v jedné ze scén za úkol pokreslit fixami performerčino tělo. Napětí pak dostoupilo vrcholu, když byl jeden z diváků vybrán, aby držel konec lana, na jehož druhém konci Chartlotte tančila a jehož smyčku si přehodila i okolo krku. Představení na silné téma mělo podobně silnou atmosféru, dotvářenou kouřem a výraznými zvukovými stopami, přesto kvalitativní laťku, kterou si zde Öfverholm nasadila právě v podobě Lynn, tentokrát dle mého názoru nepřekonala.
Krabice od banánů / láska (pomeranče)
Třetí festivalový den, po pozvolném začátku dnů prvních již regulérní, zakončilo představení inscenace Láska ke třem pomerančům divadla GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN, jež se společně s Divadlem koňa a motora představilo na přehlídce poprvé. Gozziův text, patřící k éře italského divadla čerpajícího z lidových forem a Commedie dell’arte, si soubor upravil pod režijním vedením Petra Haška k obrazu svému. Rámec tvoří příhody sluhy Truffaldina (Zdeněk Pecha), který se po vyhrané soutěži vydává s princem Tartagliem (Václav Chalupa) na dobrodružnou výpravu za získáním třech pomerančů, po nichž princ touží. Inscenace je založena na vtipně pointované zkratce, až filmovým střihem pojatých scénách a zejména přesném pohybovém sladění všech herců s umělým obrazem a zvukem. Všemu dominuje práce se scénografií, která sestává z mnoha prázdných lepenkových krabic od banánů, které jsou neustále přeskupovány na principu konstrukce a následné dekonstrukce scény. Tvoří všechna rozličná prostředí a zastávají i funkci mnoha rekvizit. Na tyto krabice je na základním principu videomappingu projektován světelný obraz, jenž dle záměrů tvůrců vede v určitých situacích divákovu pozornost na zcela konkrétní místa scény. Princ Tartaglio v závěru odhazuje pomeranče jako rozmar, a namísto smrti pak zde dostává prostor život a láska.
Jestliže byla smrt hlavním motivem úvodních dnů sedmnácté Divadelní Flory, dá se očekávat proměna témat s nadcházejícími festivalovými dny, jejichž rozkvetlou atmosféru snad nezahubí neutuchající olomoucký déšť.
Odpad (smrt poprvé)
Projekce snímku Odpad, město, smrt se těšila při prvním „oficiálním“ olomouckém uvedení velkému diváckému zájmu. Vhodně ho podpořila i vernisáž fotografií hereckého souboru Pražského komorního divadla od J. Doležela a L. Horkého, pořízených při loňském ročníku Flory a rozvěšených po vstupních zdech Wurmovy 7. Neznalost Pařízkovy inscenace je v případě sledování Hřebejkova filmu spíše výhodou. Divák pak není zatížen představou o tom, jak by mohla (či měla!) filmová adaptace vypadat. Zhola nesmyslným argumentem je pak výtka směrem k přílišné divadelnosti výsledného tvaru, jenž se při zachování textu a sehraného hereckého týmu mohl v Hřebejkově pojetí od divadelních prvků zcela odklonit jen stěží. Spojení vysoce stylizované práce s mizanscénou filmového prostoru a zasazení do reálií současné Prahy, spojených výraznou prací kamery, tvoří vzájemně komunikující a promyšlený celek. Osa Fassbinder (scénář) – Pařízek (divadlo) – Hřebejk (film) pak funguje dle mého názoru velmi dobře. Největší hrůzou není obsah filmu, ale představa, že v naší současné české společnosti už nestačí pojmenovat pravý stav věcí – kradu, podvádím a umožňují mi to tady tito vysoce postavení lidé – ale to, že k této vyřčené pravdě pak již nikdo nezaujme aktivní postoj.
Othella je ŠKODA - Favorit (smrt podruhé)
Absolventi KALD DAMU mě v posledních letech jako diváka mile překvapují (příkladem budiž inscenace My Funny Games, r. P. Tejnorová), přesto jsem od souboru s názvem DIVADLO KOŇA A MOTORA čekal jen pramálo. Chyba lávky. Představení inscenace Othello is Black dokázalo oživit nádvoří konviktu i přes drobný déšť snášející se společně na herce i diváky. Soubor, zastávající principy kočovného a pouličního divadla, si namísto maringotky dovezl červený Favorit, který sloužil jako hlavní scénografický prvek, když herce pojímal do svých útrob a umožňoval i změny místa děje. Svůj prostor zde pochopitelně našlo i loutkoherectví v podobě postavy Roderiga, ztvárněného jako hlava vykukující z jednoho z okének auta. Největší pozornost poutali Michal Hába v dvojroli průvodce dějem a Jaga, a Šimon Spišák coby Othello. Komunikativní, hravá inscenace, volně zacházející s původním textem včetně aktualizací a s řádnou dávkou „dryáčnictví“, je interpretačně postavena zejména na otázkách nad rasovými předsudky, jež v obměnách variuje během celého představení. Tento hlavní motiv je podpořen i obsazením herce slovenského původu do role muže se začerněnou tváří. Othello v závěru nedochází k poznání nad lidskou nenávistí, ale po uškrcení Desdemony se domnívá, že všechno zlé se odehrálo proto, že je černý.
Já, ty, pak ty a ty taky (smrt potřetí)
V posledních ročnících přehlídky pravidelně vystupující švédská choreografka CHARLOTTA ÖFVERHOLM přichystala pro Floru exkluzivně premiéru svého nejnovějšího projektu Youwilldieandyou2. Po zkušenostech s mimořádnou inscenací Lynn, jíž se na festivalu představila v roce 2010, jsem s návštěvou naprosto neváhal. Primárně tanečně-pohybová inscenace, reflektující smrt jakožto hlavní téma, intermediálně zapojuje do svého rámce filmové projekce, komunikující s živým projevem tanečnice. Zde se zjevně odrazila zkušenost Öfverholm s videoartem, který vystudovala v L.A. Některé sekvence Tobiase Hallgrena obsahově nesly téma skutečně funkčně – např. úvodní motiv života coby cesty, jejímž středem při snímání kamera projížděla, další, nesoucí v sově určitá klišé, už méně: moře jako zdroj života či závěrečný záběr dívky procházející obilným polem a dotýkající se rukou zralých klasů. Některé sekvence pak tíhly k abstrakci (černobílé geometrické tvary), či ironickému komentáři (logo supermana). Nicméně hlavní pozornost směřovala k živelnému projevu ústřední protagonistky, jíž byl hlavním partnerem Lindy Larsson, který naživo zpíval, hrál na tahací harmoniku i klavír a tanečně Charlottu doprovázel. Reflexivní inscenace zapojovala interaktivně i diváky, kteří měli v jedné ze scén za úkol pokreslit fixami performerčino tělo. Napětí pak dostoupilo vrcholu, když byl jeden z diváků vybrán, aby držel konec lana, na jehož druhém konci Chartlotte tančila a jehož smyčku si přehodila i okolo krku. Představení na silné téma mělo podobně silnou atmosféru, dotvářenou kouřem a výraznými zvukovými stopami, přesto kvalitativní laťku, kterou si zde Öfverholm nasadila právě v podobě Lynn, tentokrát dle mého názoru nepřekonala.
Krabice od banánů / láska (pomeranče)
Třetí festivalový den, po pozvolném začátku dnů prvních již regulérní, zakončilo představení inscenace Láska ke třem pomerančům divadla GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN, jež se společně s Divadlem koňa a motora představilo na přehlídce poprvé. Gozziův text, patřící k éře italského divadla čerpajícího z lidových forem a Commedie dell’arte, si soubor upravil pod režijním vedením Petra Haška k obrazu svému. Rámec tvoří příhody sluhy Truffaldina (Zdeněk Pecha), který se po vyhrané soutěži vydává s princem Tartagliem (Václav Chalupa) na dobrodružnou výpravu za získáním třech pomerančů, po nichž princ touží. Inscenace je založena na vtipně pointované zkratce, až filmovým střihem pojatých scénách a zejména přesném pohybovém sladění všech herců s umělým obrazem a zvukem. Všemu dominuje práce se scénografií, která sestává z mnoha prázdných lepenkových krabic od banánů, které jsou neustále přeskupovány na principu konstrukce a následné dekonstrukce scény. Tvoří všechna rozličná prostředí a zastávají i funkci mnoha rekvizit. Na tyto krabice je na základním principu videomappingu projektován světelný obraz, jenž dle záměrů tvůrců vede v určitých situacích divákovu pozornost na zcela konkrétní místa scény. Princ Tartaglio v závěru odhazuje pomeranče jako rozmar, a namísto smrti pak zde dostává prostor život a láska.
Jestliže byla smrt hlavním motivem úvodních dnů sedmnácté Divadelní Flory, dá se očekávat proměna témat s nadcházejícími festivalovými dny, jejichž rozkvetlou atmosféru snad nezahubí neutuchající olomoucký déšť.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme