Zuzana Felsberg z TT 13 - Disabled Theatre (HORA, Curych)

Jaro a 50. Theatertreffen jsou v Berlíně v plném proudu. Na obou scénách zatím pozorovatelé hlásí střídavě oblačno. Do výběru deseti „best of“ inscenací německy hovořící oblasti se v tento jubilejní rok dostala také inscenace Disabled Theater curyšského divadla HORA.

HORA je divadelní soubor s dvacetiletou tradicí, jehož ansámbl se musí vyrovnávat s nejrůznějšími formami mentálního postižení. Na repertoáru mají kromě improvizací a pohádek například Fausta a s nejnovější inscenací Disabled Theater objíždějí festivaly po celém světě (Berlín, Budapešť, Milán, Soul, Amsterdam, Vídeň, Varšava, Paříž…). Zaslouží si právě tento kousek tolik pozornosti?
Režisér a choreograf Jérôme Bel byl dle vlastních slov do projektu vlastně dotlačen. K divadlu vždy přistupuje metodou dekonstrukce a ani tentokrát nedělal výjimku. Nechal herce, aby rezignovali na role a vystupovali na scéně pouze sami za sebe. Tak následuje postupné představování 11 aktérů – nejprve stojí sami minutu na scéně, pak se stručně představí, zatančí vlastní choreografii za tónů oblíbené písně a nakonec sdělí, co si o inscenaci myslí.

V rozhovoru s diváky, který po představení následoval, se mluvčí publika vyjádřili v očekávatelném nekritickém respektive adoračním tónu. Pokud však tato inscenace prošla sítem poroty Theatertreffen, nemůžeme se spokojit pouze s jednostranným konstatováním ovlivněným údivem – co tito lidé všechno dokáží - které se objevovalo v následných recenzích. V kontextu přehlídky bychom měli uplatnit všechny kategorie divadelní kritiky. Pak ale netuším, co porotu k takovému výběru vedlo. Režisér Bel se prezentuje nepřesvědčivým výsledkem několika málo pracovních setkání, který balancuje na hranici divadla (ve smyslu aktéři na scéně, diváci v hledišti) a freakshow. A i tato velmi tenká hranice se po chvíli zvažování stejně nakonec stírá (neboť freakshow je vlastně taky v tomto smyslu divadlem). Umělecké kvality či tvůrčí invenci tato besídka postrádá. Otevírá však několik témat: Jak k takovýmto inscenacím jako kritik přistupovat a zda tak vůbec činit? Pokud si profesionální zdravý herec na jevišti dělá, co chce a my diváci se u toho nudíme, nahlížíme na výsledek jako na experiment a nejspíš to dlouho neusedíme. Pokud však stejně vystupuje 11 mentálně postižených, koncentrovaně přihlížíme, usmíváme, aplaudujeme a nakonec čteme nekritické recenze. Nedegradujeme je však tímto přístupem na roztomilá zvířátka?